PIVNÍ PARTYZÁN

Přestože aktuální teploty tomu moc nenasvědčují, letošní léto spěje pomalu ke svému konci. Sluneční paprsky jsou už brzy odpoledne tak nepěkně sytě nízko položené a tma o osmé kdekoho asi překvapí. Konce léta jsem vždycky hrozně prožíval, přestože mi bylo jedno, jestli se chodí do školy, anebo do práce a i přestože mi podzim nikdy nijak nevadil. Podobné to mám i letos a nezbývá mi než s tou sentimentální náladou odcházejících prázdnin něco udělat. Nic mi nevadí, že se mi tady na blogu zase navršila hromada rozepsaných konceptů ze zážitků uplynulých měsíců. Já se nyní chci vrátit jen něco málo přes týden zpátky, kdy Pivní Partyzáni vyrazili konečně i na krátkou - ale hlavně krásnou - dovolenou. Ta byla, toto léto snad opravdu poprvé, motivována pouze odpočinkem a nikoliv prací a jinými povinnostmi.

Zadání výletu bylo celkem jasné. Chtěli jsme jen pod stan, někam, kde je hodně pivovarů dostupných vlakem, ideálně někam, kde jsme nikdy pořádně nebyli a samozřejmě někam, kde je něco k vidění. Tahle malá osobní zadání miluji - kroužím tužkou po mapě, přemýšlím, vymýšlím, sjíždím jízdní řády, propukám v nadšení a následně ve skepsi a... a na konci je vždycky výlet, který prostě stojí za to. A bylo tomu tak i tentokrát, když nakonec hrot tužky ukázal na Horažďovice. Celý život sem se do nich chtěl podívat a nyní jsem měl možnost věru vrchovatou - pěkný vodácký kemp Na Lipkách, toho času posledního dne letních prázdnin návštěvníky zcela opuštěný, se nachází takřka v samém centru města pod místním zámkem.

Horažďovice.

Horažďovice se historicky řadí k jedněm z nejvýznamnějších měst v oblasti a dodnes si zachovaly takřka neporušený půdorys s řadou zajímavých objektů, částí hradeb i s branami a jejich centrum nabízí řadu míst k procházkám. Ať po hlavním náměstí s rozsáhlým areálem zámku, anebo v pitoreskních příhradebních uličkách či ve změti domů v údolí řeky Otavy, od které je na město zvláště pěkný pohled. Zakonzervovaní historického vzhledu vděčí Horažďovice zejména trochu komunikační odlehlosti. Když byla roku 1868 dostavěna železnice z Českých Budějovic do Plzně, zřejmě zejména díky místní formanské lobby (a nebyla by to taková výjimka u nás) se její trasa městu vyhnula. A nic na věci nezměnila ani stavba pobočné trati do Sušice a dále do Klatov, díky které se až roku 1888 železnice dostala až do bezprostředního centra města.

Ručička času se zastavila v příhradební uličce.

Naproti městskému nádraží Horažďovice dnes působí starosvětsky položená i pojmenovaná restaurace Na Růžku se zahrádkou pod vzrostlými lipami, která láká k posezení. Bohužel na čepu ostudně pouze portfolio PP. Lepší je už situace na "hlavním nádraží" na zmíněné rychlíkové trati, na Předměstí asi 4 km od města, kde je možné v zřejmě kultovní nádražce "U líného topiče" ochutnat něco z nedalekých Strakonic (nám její návštěva bohužel časově nevyšla). Zašlou slávu nádražního Předměstí upomíná i opuštěná restaurace U Holoubků v pěkném secesním domě naproti nádraží. Jestli bylo možné kdysi sem zajít před cestou na horažďovické pivo?

Na Růžku naproti nádraží. Škoda té pivní nabídky.

Na místní pivo bohužel dnes v Horažďovicích není možné zajít nikam, přestože město je i v tomto směru samozřejmě dějinně zajímavé. Prim hrál zejména panský pivovar, který se od 16. století postupně prosazoval, až v prodeji piva zcela převážil nad starším měšťanským pivovarnictvím. Provoz, který měnil majitele s vlastnictvím panského sídla, se nacházel v jeho bezprostřední blízkosti. Dnešní podobu získal roku 1869, kdy byl archaický pivovar - toho času v držení rodu Kinských - přestavěn do průmyslové podoby. Historizující objekty pivovaru a sladovny částečně vystoupily přes někdejší hradební okruh a dodnes tvoří jižní stranu silničního průtahu městem.

"Typický" pohled na budovy horažďovického pivovaru od průtahu městem.

Horažďovický pivovar byl vždy spíše menším provozem, v nejlepších letech na počátku 20. století vystavoval něco málo přes 7000 hl ročně. Přestože byl roku 1946 se znárodněním uzavřen a na přelomu 50. a 60. let byla zbořena část sladovny s výrazným hvozdem, dochoval se v podstatě v původní podobě dodnes. Do roku 2000 sloužil jako sklady, později nevyužitý chátral. Od roku 2007 je částečně opravován, zamýšlené nové využití se nakonec nerealizovalo a výrazná památka omezeného industriálního vývoje města tak čeká na nové využití. Co takhle nějaký nový malý pivovárek? Horažďovice by si ho určitě zasloužily a stovky nejen vodáckých turistů, kteří během roku město navštíví, by místní pivo zajisté ocenili.

Historický pohled na pivovar od zámku, ještě se sladovnickým hvozdem (foto
z expozice v místním informačním centru).

V současnosti mají možnost ochutnávat alespoň z poměrně širokého portfolia z nedalekých Strakonic, kterému jsem nepohrdl ani já. Na Strakonice nám v rozpisu výletu čas nezbýval, a tak jsem rád ochutnal světlý 11° ležák Dudák ve zjevně oblíbené hospůdce přímo v kempu Na Lipkách. Strakonice jsou ale nejčastějším vývěsním štítem i jinde ve městě, při noční procházce jeho ulicemi jsem na ně narazil jak v solidně se tvářící pizzerii přímo na zámku (12° polotmavý Klostermann - je to jen můj dojem, že to bývala dříve 13,5°?), tak třeba i v staroměstsky položené hospodě U Černého Orla naproti jihovýchodní bráně. Snad jen škoda, že pěkný tradiční hostinec U Hlaváčků, na trochu dezurbanizovaném předměstí přímo naproti starému pivovaru, má v nabídce pouze piva z koncernu Pivovarů Lobkowicz.

Noční nálada v Horažďovických uličkách.

Pěkná hospůdka ve staronovém pivovaru by rozhodování, kam tady zajít na pivo, určitě ulehčila. Pokud někdy nějaká taková bude, určitě se do Horaždovic vrátím. Pokud byste sem někdy náhodou také měli cestu (ať za pivem, nebo kamkoliv jinam), zkuste se kromě historického jádra podívat i na periferii za železničním přejezdem. U řeky Otavy se tady nachází jeden takřka republikový technický unikát - parostrojní vodární stanice z let 1887-1888, která sloužila čerpání vody k zásobení parních lokomotiv na nedalekém městském nádraží .

Parostrojní vodárna u řeky Otavy.

Z městského nádraží jsme i my vyráželi na krátký výlet prvního dne dovolené, jak jinak než do nějakého z malých pivovárků v okolí. Cílem bylo neméně půvabné historické město Sušice, položené v krásném lesnatém údolí řeky Otavy. Po cestě absolvujeme krátké mezipřistání v Žichovicích, kde vlastně není skoro co k vidění. Pokud by se tedy na druhé straně řeky, cca dva kilometry pěšího výletu, nenacházela naše největší hradní zřícenina, Rabí (se stejnojmenným městečkem v podhradí).

Rabí není jenom hrad: pěkný starý židovský hřbitov v bezprostředním podhradí.

Rabí si samozřejmě nemůžeme nechat ujít, ale na to, že se sem těším od dětství mne hrad trochu zklamává. Zájemce o historii ale určitě potěší, po cestě je navíc v sousedství žichovického zámku k vidění budovy zdejšího pivovaru, který svého času sloužil i jako lihovar, a i kde co dalšího.

Současná podoba někdejšího žichovického pivovaru.

Sušici se sluší navštívit už jen pro její historické jádro, proslavené třeba řadou renesančních domů, mnohdy s gotickými jádry, se sgrafity a bohatými štíty, ale i řadou dalších památek v samotném městě i jeho bezprostředním okolí. Novější dějiny města, spojené mj. i se vznikem zdejšího nejznámějšího podniku - místních sirkařských závodů - bohužel postupně připomínají již jen trosky.

Náměstí v Sušici.

Zdejší výroba byla po 170 letech provozu přesunuta roku 2009 do Indie a obrovský areál mezi městem a hodně vzdáleným nádražím nevyužitý chátrá, respektive postupně mizí. Aktuálně demolici podléhá ještě donedávna unikátně dochovaný komplex někdejší neméně slavné Schwazkopfovy továrny na obuv, kterou v 50. letech Solo koncern taktéž spolkl pro svou výrobu. Na místě zřejmě vyroste další obchodní centrum. Smutné.

Příhradební ulička s poutní kaplí Anděla strážce v pozadí. V druhém domku zleva
se roku 1814 narodil Vojtěch Scheinost - zakladatel zdejší sirkařské tradice.

Podobně smutný osud prožil o více než padesát let dříve bohužel i místní pivovar. V královské Sušici, na rozdíl od poddanských Horažďovic, měli hlavní slovo ve vaření a prodeji piva měšťané. Roku 1571 byl založen společný měšťanský pivovar, který navazoval na místní tradici právovárečného vaření a zejména na tradici sladovnickou. Pivovar se nacházel v trochu stísněných prostorách v samém centru města na nároží dnešních ulic Americké armády a Vodní, jejíž takřka celou východní stranu zabíral. Zvláště se stísněnost městského prostoru ukázala na počátku 20. století, kdy byl celý komplex modernizován a adaptován na strojní pohon. Pivovar vystavoval před druhou světovou válkou až 8000 hl piva ročně, ale záhy po jejím konci byl uzavřen a objekty v polovině 60. let zbořeny.

Zvýrazněné budovy měšťanského pivovaru na fotografii z počátku 60. let 20. století.
Foto: repro z knihy Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl.

Sušice je oproti Horaždovicím aktuálně pivovarsky o mnoho šťastnější a od září roku 2014 zde působí nový malý pivovárek, provozovaný rodinou Švelchů, po které také dostal jméno. Za pivovarem se musí žíznivý poutník vydat na druhou stranu řeky Otavy, na trochu maloměstsky ospalé Horní Předměstí. V uličkách za kapucínským klášterem, v Nuželické ulici číslo 25, stojí již snad sto roků tradiční hostinec, poslední dvě desetiletí zvaný Bouchalka. Jeho adaptací a částečnou dostavbou nový pivovar - samozřejmě za zachování restaurace - vznikl.

Pivovar a restaurace U Švechlů láká k posezení.

Pozdně odpolední předzahrádka lákala k posezení, stejně jako potlachová lavice na jedno rychlé pivo u průjezdu, kterým se vstupuje i do prostor restaurace. Podnik pěkně čistě moderně zařízen, vévodí mu klasická dvounádobová varna s měděnou pokrývkou. Obsluha ochotná a sympatická, nabídka piva zajímavá, tak to mám rád. Naše posezení tady ale nakonec bylo poměrně krátké. Za prvé nám spatně vycházely spoje a měli jsme na výběr něco rychle ochutnat, anebo zde strávit možná až zbytečně dlouhý čas.

Varna dominující restauraci.

Možná jsem sám překvapen, že čas strávený v pivovaře nazývám zbytečně stráveným, ale bohužel pivo bylo nejslabší devizou místa, a proto jsme volili nakonec rozhodnutí rychlé ochutnávky. Zvlášť, když kompletní nabídka pivovaru je dostupná i v lahvích, navíc v potěšujícím objemu 0,5 l a co je důležité, tak ve skle (je to jen můj dojem, že většina nově vzniklých minipivovarů cca od roku 2013 již má lahvové sklo, pokud chce skutečně na hosty působit jako seriózní podnik, zařazené bez debat v sortimentu? Že by snad mělo vyžadování kultury pití piva u nás konečně nějaké své výsledky?) Minimálně v Sušici to tak platí (mimochodem, lahvové pivo se dá, kromě samotného pivovaru, sehnat i v trafice "Tabák - nápoje Švelch" na Náměstí Svobody, kterou také rodina Švelchů vlastní).

Summer Ale a Sušičák.

O pivovaru toho bylo nejen na pivních webech za ty dva roky jeho existence napsáno už mnoho, tak je zbytečné to opakovat a raději se vrhnu přímo na naší návštěvu. V nabídce aktuálně byla světlá 10° Sušičák a 12° Polotmavý ležák z piv spodně kvašených a k nim 12° pšenice a sezónní 10° Summer Ale. Světlý ležák 12° bohužel toho času vypit, stejně třeba jako IPA a další piva z široké nabídky pivovaru. Vlajkovou lodí je každopádně inzerovaná zmiňovaná desítka, a tak jí, společně s letním ejlem objednáváme na začátek. Pivní stylové fašisty asi nepotěší, že veškeré pivo (včetně pšeničného) je zde podáváno do běžných krýglů s uchem, ale to mne tolik nebolí, horší je to už s kvalitou piva.

V průjezdu, respektive průchodu.

Tedy. Netradičně pouze 10° vlajková loď pivovaru je skvělá, dnes tady nejlepší pivo a svůj status tak nese po právu. Se svrchňáky je to už ale horší. Ejl je plný vad, nesourodé a sotva pitelné pivo, svým náročným chuťovým profilem v konečném součtu celkem neletní. Pšenice byla naopak celkem svěží i pitelná, ale stylově nepřesvědčivá. Oproti očekávání hodně kyselá po jablkách, pravdou ale je, že v tom horku docela bodla. Jak jsem napsal, nepříliš přesvědčivé portfolio nás nakonec po necelé hodině nasměrovalo směrem na místní nádraží, samozřejmě s polotmavým ležákem na cestu vlakem do Horažďovic.

Pivo stáčené do 0,5 l skleněných lahví potěší. Pšenice
ve skle s uchem už méně. ;)

Přestože mne kvalita místního piva moc nepřesvědčila, při dívání se na ubíhající podvečerní krajinu kolem Otavy a popíjení celkem dobrého polotmavého ležáku jsem byl spokojený. Krásné Sušici pivovar sluší a poutník zvyklý na konzumaci místních piv musí být logicky potěšen už jeho samotnou existencí. Pokud mne osud do tohoto kraje ještě někdy zavede (a já myslím, že ano, důvodů - i pivních - sem zase jet je více než dost) - rád ochutnám i ostatní piva z nabídky, anebo znova výborného 10° Sušičáka, díky kterému dnes už piva milující člověk nemusí v Sušici sušit ... s prominutím hubu.

Hubu jsme ale v žádném případě nesušili ani my následující den, kdy jsme se vydali na veledlouhý okružní výlet za poznáváním nejen pivních krás středního Pošumaví. O tom ale až příště v druhém díle příspěvku o naší partyzánské dovolené.

Na druhý a vlastně i jediný celý den naší krátké dovolené v Pošumaví jsme měli naplánovaný veledlouhý okružní výlet vlakem za poznáním dvou měst a "jejich" pivovárků. Každý úplně jiný, stejně jako města, ve kterých se nacházejí. Jeden vznikl již v roce 2013 a jeho návštěvu jsem bral spíš jako povinnost, abych si ho odškrtl v seznamu navštívených, neboť místo jeho působení, ani pivovar konkrétně mne nijak moc nelákaly. Druhý pivovar vznikl teprve loni v létě a naopak byl jedním z dlouho plánovaných cílů. Nejen proto, že se mi moc líbila jeho webová prezentace i fotografie z místa, ale i proto, že pivo vaří ve městě, které se řadí mezi nejkrásnější u nás a při mé návštěvě tady někdy třináct let zpátky jsem si ho moc neužil, a to jsem chtěl napravit.

Vlakem jsme jeli samozřejmě proto, že je to na cestách za pivem náš nejoblíbenější - a dle nás i nejlepší - způsob dopravy a malý Partyzán ho nevýslovně zbožňuje. Navíc jsme měli po cestě projíždět naší nejvýše položenou železniční stanicí, vidět něco krás nejen z Pošumaví, ale i ze samotných hor a samozřejmě i jiné zajímavosti kolem trati. Naše dva cíle byly Volary a Prachatice.

Cestou jsme zcela úmyslně vynechali Vimperk, který je od roku 2011 (zase) pivovarsky zajímavý. Nejenže by nám časově do programu neseděl, pivovar jsem někdy před pěti lety navštívil, ale zejména nám vstříc nevycházela prapodivně omezená otevírací doba pivovaru. Návštěvu ve Vimperku ale jinak doporučuji. Periferně položené město, které prodělalo pod roce 1945 poměrně velký rozvoj se dochovalo ve vzácně historické podobě a kromě aktuálně fungujícího minipivovaru můžete v uličkách pod zdejším zámkem narazit na dochované budovy hned dvou starých pivovarů.

Vimperk z vlaku.

My Vimperk tentokrát viděli pouze z vlaku, který město obtáčí dlouhými oblouky nad řekou Volyňkou a nabízí krásné pohledy ze všech stran na dochované panorama města se zámkem na návrší. Vůbec celá cesta vlakem, který k překonání poměrně malé vzdálenosti (cca 70 km) potřebuje více než dvě hodiny času, přinesla krásné výhledy. Zejména horské lesní partie kolem zmiňované rekordní Kubovy Huti nabízí velký vlakový zážitek, stejně jako následné vyklidnění v údolí Teplé Vltavy plné vodáckých i jiných turistických atraktivit. Když vlak pomalu vjede do souběhu s jednou z našich nejznámějších řek, je jasné, že se brzy ocitnete na nádraží v alpské bráně Šumavy, ve Volarech.

Přestože Volary dnes nepředstavují nijak malebné městečko, jejich historie i specifické položení z nich tvoří jedno z našich nejzajímavějších měst. Odloučenost od větších sídel, mimo významné cesty (slavná Zlatá stezka se Volarům vyhnula již ve středověku), poměrně vysoká poloha města a sní spojené specifické podmínky k životu způsobily až do konce 19. století svébytnou uzavřenost města. Mimo jiné i díky ní se zde mohl vytvořit zcela specifický typ domu, na který jsem narážel v předchozím odstavci. Volarská architektura byla velmi ovlivněna stylem alpských podhorských a horských domů a na našem území se nikde jinde, kromě nedaleké vesničky Dobrá, podobné domy nevyskytují.

Typická volarská architektura - dnešní muzeum.

Volary ještě v polovině 19. století představovaly zcela unikátní stavební celek zhuštěné zástavby těchto domů, u nás jinde nevídaný. Bohužel řada požárů a následně i poměrně výrazné otevření města světu díky novým silnicím a zejména železnici způsobilo, že v druhé polovině 19. a na počátku 20. století velká část této zástavby zmizela. Dnes se, kromě pár podobných domů v centrální části města, nachází většina dochovaných tradičních staveb severně od náměstí podél Volarského potka ve čtvrti Am Weiger, dnes zvané Staré Město.

Jeho návštěvu rozhodně doporučuji absolvovat. Nejen proto, že uvidíte něco unikátního, anebo i proto, že v jednom z dochovaných domů je umístěno muzeum, které dnes připomíná bohužel spíše více z tragických dějin města ve 20. století (pochody smrti na konci druhé světové války, odsun německého obyvatelstva, anebo vznik železné opona). Dalším dobrým důvodem ale může také být skutečnost, že bezprostředně za Starým Městem, na konci dnešní ulice 5. května, stojí dnes zcela opuštěné objekty zdejšího pivovaru, ve své době nazývaného Volarské Hradčany.

Volarské Hradčany pomalu zarůstají nálety.

Není se co divit, v městečku s hrubě lokální zástavbou musely stavby obrovského pivovaru budit oprávněný obdiv. Je to až k nevíře, když dnes přijdete k zarostlému a postupně chátrajícímu areálu, že zde před sto lety pulsoval společenský život volarských. Pivovar, který byl až do roku 1948 v držení právovárečného měšťanstva vyrostl ve své průmyslové podobě v 70. letech 19. století. Ač právo várečné městu náleželo již o tři sta let dříve, v důsledku sporů s vrchností a důsledného uplatňování propinačního práva, museli měšťané čekat s novým pivovarem až na jeho zrušení v roce 1869.

Jak asi Volarské pivo chutnalo?

Volarský pivovar působil až do 60. let 20. století, kdy byl, toho času již jako součást Jihočeských pivovarů, uzavřen. Dnes je jeho areál na prodej, ale musel by to být asi blázen střihu Marka Vávry, anebo lobečských, aby něco takového, na tak opuštěném místě, zakoupil. Zvlášť, když ve Volarech od roku 2013 jeden nový minipivovar působí, lokalizovaný navíc do mnohem přístupnějšího objektu.

Památka na starý pivovar v dnešním minipivovaru.

I když. Umístění nového Městského pivovaru Gabretus bylo jedním z hlavních důvodů, proč mne návštěva tady moc nebrala. Volary jsem v minulosti již dvakrát navštívil a zůstaly ve mne zapsané jako ošklivé město. Výrazný rozvoj místního průmyslu ve 20. století s sebou bohužel přinesl i rozvoj nové výstavby, která zejména v 70. letech 20. století výrazným způsobem vstoupila i do historického centra města, které zásadně narušila a dezurbanizovala.

Hotel Bobík - místo, kde vaří pivo Městský pivovar Gabretus.

Prostor kolem kostela tak dnes nepůsobí moc jako náměstí, když je z jedné strany otevřený takřka přímo do panelového sídliště, zatímco ze strany druhé se do něj hluboce zakusuje nepěkná a předimenzovaná budova hotelu Bobík. A právě v jeho přízemí pivovar před třemi lety vznikl. A je minimálně nutné tento počin pochválit - nevím, co jiného by mne do Volar znovu zavedlo, než nový pivovar. Nakonec jsem byl návštěvou tady celkem překvapen. Přestože mne město ani napotřetí neuchvátilo, nepřišlo mi zdaleka tak strašně hnusné, jako při předchozích návštěvách. Když to pak spojím s volarskou turisticky atraktivní lokací, nemá minipivovar zřejmě o zákazníky nouzi.

Varna v odměřené hotelové restauraci.

Pivovar je restaurační, respektive dvourestaurační. Mědí opláštěná varna je umístěna, trochu jako pěst na oko, v interiéru zdejší hotelové restaurace, kterou bych charakterizoval, no, jako tradiční hotelovou restauraci. Kromě varny je viditelná i část úseku chladného hospodářství za prosklenou stěnou. My ale pivo nakonec v restauraci neochutnali, respektive je to složitější. Pro vydařené počasí jsme rovnou zamířili na zahrádku, abychom následně zjistili, že patří k malému výčepu v jejím sousedství, který je ale s restaurací obsluhou provázaný a tvoří jakési její detašované pracoviště (jako důvod mne napadá snad jedině, že restaurace je v čase jídel vyhrazena hotelovým hostům a vedlejší výčep - který má v nabídce i normálně teplá jídla - slouží pro náhodné návštěvníky).

Příjemná zahrádka před výčepem.

V čase naší přítomnosti byla zahrádka slušně zaplněná, posezení zde bylo příjemné a obsluha relativně rychlá, ale zejména milá. Nabídka pivovaru je poměrně omezená a vlastně se za ty tři roky jeho fungování moc nezměnila. Ač pivovar v začátku sliboval sezonní piva, mám dojem, co jsem zaregistroval, že uvařil jen jedno (pšeničný 15° speciál), ale samozřejmě se mohu mýlit - budu rád za doplnění. Jinak stálou nabídku tvoří 11° světlý ležák, 13° tmavý speciál (a v nabídce je i možnost řezaného piva) + 12° světlý konopný ležák. Toho posledního jsem se v tom šíleném horku trochu bál, že bude těžko pitelné, ale naštěstí bylo aktuálně zcela vypité. ;)

Na výčepu.

Kvalitou Volarského piva jsem nakonec byl velmi překvapen, netuším proč, ale očekával jsem - a možná to bylo i trochu tím, kde pivovar působí - že pivo tady bude nic moc. Světlá 11° pitelná, i když možná trochu nepříjemně hořká. Tmavá 13° naopak hodně sladká, kávová, ale i v tom horku se dala bez problémů vypít. Opravdovou bombou bylo ale paradoxně pivo, které vzniklo až na výčepu - řezané (respektive míchané). Ani nevím, kdy jsem řezané pivo naposledy někde pil, ale pamatuji si z dávných časů, kdy naše pivovary ještě moc neprodukovaly polotmavá piva, že jsem měl řezané hodně rád. To se mi potvrdilo i tady - všechny mouchy obou piv v řezané podobě zmizely a výsledkem bylo opravdu skvělé pivo, které pozitivní dojmy z místa jen potvrdilo.

Vydařená volarská piva.

Z Volar jsme tak odjížděli nečekaně spokojení a čekala nás druhá zastávka výletu, kvůli které jsme vůbec tuto dlouhou okružní cestu absolvovali - krásné historické město Prachatice a s nimi konečně i jejich malý pivovar, položený navíc v jedné z uliček zdejšího čarokrásného historického jádra. Nemohl jsem se ve vlaku dočkat, až tam budeme.

Prachatice. (v rohu náměstí v pozadí začíná průchozí ulička k dnešnímu minipivovaru)

Měl jsem k tomu i osobní důvody. Na zmiňovanou dávnou návštěvu, kdy jsme tady tehdy končili několikadenní čundr po jižních Čechách jsem měl zvláštně smíšené vzpomínky. Dojeli jsme tenkrát až v podvečer stopem, čundr nám pomalu končil, byla to pro mne navíc tehdy taková zvláštní doba. K tomu jsme přijeli z Českého Krumlova a kulturní šok z živého turistického města do totálně ospalých nedělních Prachatic byl nepřekonatelný. Zvláště, když v Prachaticích nebyl ani žádný pivovar (sic!). Dodnes si pamatuji, že večer jsme celý proseděli u výborné protivínské 11° v rohovém hostinci Na Poště. Klasická zaplivaná čtyřka. I ten hostinec ve mně zůstal hluboce zarytý pod kůži a bylo to první místo, na které jsem se šel ve městě podívat. jestli ještě stojí. Stálo a Platan byl pořád na čepu. Tentokrát jsem ho ale oželel.

Hotel Pošta na první pohled nevypadá, že by bylo
otevřeno, ale protivínská 11° je zde stále na čepu.

Raději jsem se konečně několikrát dokola prošel historickým centrem města a jeho přilehlým okolím. Je asi zbytečné se tady o tom rozepisovat, Prachatice jsou všem snad dostatečně známé. Kdysi velmi významné královské město se dodnes dochovalo ve výjimečně intaktní podobě. Náměstí i vedlejší uličky jsou plné renesančních domů s bohatou sgrafitovou výzdobou (mimochodem v nejznámějším z nich - Rumpálově domě - působil od 16. století měšťanský pivovar). Prachatice byly na pivovary vůbec bohaté. Kromě měšťanských pivovarů v hradbách zde působil od 16. století panský pivovar na předměstí (dodnes dochovány jeho archaické budovy v ulici U Stadionu). V 60.-70. letech 19. století se pak s přechodem na spodní kvašení stěhuje i měšťanský pivovar za hradby do vyvýšené polohy nad Píseckou branou (dodnes ho připomíná nejen část opravených budov, ale i pojmenování ulice "Pivovarská"). Historie pivovarnictví v Prachaticích je moc pěkně zpracovaná na webových stránkách dnešního minipivovaru, a tak se zde nebudu zbytečně rozepisovat a koukněte se raději tam.

Pěkně zpracovaná historie zdejšího pivovarnictví na webových stránkách Pivovaru
Prachatice (na fotografii vlevo historická podoba měšťanského průyslového pivovaru).
Zdroj: webové stránky www.pivovarprachatice.cz/historie.

Prachatice toho ale nabízí mnohem víc. Uličky, ve kterých se můžete ztratit, nízké průchody, průhledy na kostelní věž, anebo věž novorenesanční radnice, která před sto lety rozbila vyváženost prostoru hlavního náměstí. Projít se můžete i po postupně opravovaném hradebním okruhu, anebo vystoupat na věž kostela svatého Jakuba Staršího a pokochat se z něj nejen nádherným městem, ale i jeho neporušeným krajinným zázemím. Z věže kostela si bohužel také můžete naplno uvědomit, jak také ke stavebnímu dědictví přistupovala v minulosti naše památková péče. Tehdejší odborníci (myšleno bez ironie) bohužel (a není to případ pouze Prachatic) vnímali historické jádro města jako uzavřenou památkovou jednotku a nebrali v potaz význam jeho organického navázání na předměstí. Jejich valná většina tak byla postupně od 60. let 20. století demolována a historické centrum města dnes působí jako perla ztracená v masivní moderní výstavbě. Je to škoda, ale buďme alespoň za to rádi.

V Prachaticích (dům vpravo zvaný Rumpálův, původní působiště měšťanského pivovaru).

Prachatice jako celek na mne ale tentokrát působily zkrátka úplně jinak. Bylo to určitě dáno náladou, souvislostmi, také bylo odpoledne prvního školního dne a ne nedělní letní podvečer. To vše určitě hrálo roli. Svou roli ale na prvním místě hrál určitě i důvod toho, proč jsme tady vůbec byli. Pivovar Prachatice.

Poutníče postůj, stojíš před pivovarem.

Webová prezentace podniku mne přitahovala. Moderně zpracovaný design, logo, nabídka piv a to vše zkombinováno s respektem k historii města, jeho pivovarnictví i k domu, ve kterém se pivovar nachází. Vstup do něj je dnes možný jak hlavními dveřmi z příhradební Horní ulice, tak i jedním z mnoha úzkých průchodů, trochu skrytém v jihozápadním rohu náměstí. Ulička záhy končí pár schůdky, které vás takřka samy posadí na židličky vnitroblokové zahrádky.

Průhled uličkou na zahrádku. Jsme tu dobře.

Pokud se vám rozprší tak jako nám, určitě nepohrdnete posezením v interiéru s výhledem na nerezovou varnu za sklem. Restaurace má trochu komplikovaný půdorys písmena "L", navíc v několika výškových úrovních, jak dům rostl a byl adaptován. To vše ale jeho prostory oživuje, stejně jako stylové osvětlení, které je tvořeno obyčejnými stolními lampami, které zde ale získávají nový význam v instalacích tu jako pavouci (lustry), anebo stonožky (v kombinaci s rourou klimatizace) - dokonalé!

Interiér pivovaru se stylovou stonožkou.

Po pivovaru se pohybují jak lidé z vedení - nerozluštil jsem, kdo a jak v pivovaře působí ale cítil jsem se mezi nimi nějak tak dobře, jako doma, tak mladá a nadmíru sympatická obsluha, která zodpověděla každý dotaz. A jako bonus příjemný mladý sládek, který když viděl můj stěží skrývaný zájem o pivovar mne bere na velící můstek varny. Pokecáme o tom, co a jak vaří, jak je pivovar v Prachaticích vnímaný a nakonec dostávám ochutnat medový Ale, který není aktuálně na čepu a zatím zraje v ležáckých tancích. Nebudu lhát, že mne moc za srdce nevzal (nevím, jak bude chutnat, až "půjde ven", ale bylo to takové nesourodé zvláštní pivo - i když já ta medová obecně zas tolik nemusím).

Pohled na pivovar za skleněnou stěnou (a zde prozměnu stylový pavouk).

Nabídka na čepu nás už přesvědčila víc. 12° Rumpál Ale lehce nenasycený, ale u ejlu to tolik nevadí, oba světlé (11° a 12°) ležáky trochu bez řízu, ale příjemně pitelné. 12° Schreiner, alias klasický Weizen trpí trochu podobnou nemocí jako minulý den v Sušici, ale ne zas tolik a je to příjemný zástupce tohoto stylu (a možná nepřekvapí - říz i tady mohl být trochu vyšší). Netuším, zda má sládek nějaký problém ve sklepě (já se už pak styděl ho s dotazem otravovat), anebo je nějaká chyba přímo na výčepu, ale nízké nasycení považuji paušálně asi za jediný problém prachatických piv. Jinak jsem byl spokojen a vím, že kdybychom nemuseli zase na vlak, seděl bych na tom krásném místě ještě teď.

Rumpál Ale a 12° světlý ležák na zahrádce před deštěm.

Návštěva v Prachaticích se tak vyvedla na jedničku. K pivovaru jako třešnička na povedeném dortu určitě sedí i fakt, že pivo stáčí do skleněných půllitrových lahví s moc pěkně zpracovanými etiketami (zas mi to potvrdilo domněnku o skleněných lahvích z minulého dne v Sušici). Když shrnu pocity celého dne, můj osobní reparát z vnímání Prachatic, povedené posezení ve zdejším opravdu sympatickém podniku a k tomu jako přídavek nečekaně kvalitní pivní zážitek ve Volarech: byl to po všech stránkách opravdu vydařený výlet.

Sklo vs. PET 4:1 v základním čase.

I Pošumaví je dnes již také minipivovarsky opravdu bohaté, další podniky vznikly ve výše položených polohách pohoří, které kraji dalo jméno, a do toho každou chvíli informace o nějakém novém chystaném (či aktuálně otevíraném) provozu. Díky tomu všemu kraj, který byl ještě donedávna doménou zejména průmyslových provozů ze Strakonic a Protivína, získává další turistická lákadla, které pivamilovného člověka donutí se sem vracet a objevovat něco nového. My se vrátíme určitě rádi.

Všudypřítomné vydařené logo pivovaru s letopočtem odkazujícím na první doloženou
zmínku o vaření piva ve městě.

A vrátíme se sem rádi i proto, že pivovary vznikají nejen tady, ale i na cestách, které tímto směrem vedou. Takřka během odjezdových příprav na tento čundr nás zastihla zpráva o nově otevřeném pivovaře v Blatné. V tomto případě navíc obnovením provozu ve starém pivovaru (který doteď sloužil jako lihovar). Nemohli jsme jinak, než se cestou zpět v Blatné zastavit a zakoupit zatím jen v PET lahvích v podnikové prodejně pivo Kohout k ochutnání. To je už ale úplně jiný příběh, o kterém vám napíšu třeba zase někdy příště.

Působivá scenerie blatenského zámku s pivovarem
v pozadí. Kdo uhádne, který stavitel stál v roce 1896
za jeho modernizací? (nápověda je na fotce ;) ).

Když se někdy na konci letošního června objevila zpráva, že jsme s Pivovarem Clock uvařili společnou várku Smoked Brown Ale, neměla to být vlastně taková první. Někdy ale člověk míní a okolnosti mění, jak už to bývá. Pokud jsou to ale okolnosti vážné, nepřekonatelné a hlavně logické, je dobře, když člověk dokáže jejich vír nechat unášet osudem tak, jak má sám nejlépe vymyšleno, že by všechno mělo být.

Dlouho, skoro dva měsíce před tehdejší dohodou s Kubou Sychrou na libereckém IPA festiválku, došlo na stejném místě k jiné dohodě, která to všechno odstartovala. Odstartovala plánovanou sérii piv, která - prostě jenom tak pro radost - uvařím s některými (nejen) českými pivovary. Respektive. Tenkrát jsme stáli s Tomášem Fenclem, sládkem lobečského pivovaru, nad ránem na baru v libereckém Azylu během druhého Partyzánského pivního setkání a bezobsažně tlachali po propité noci a večeru. Ano, v takových chvílích vznikají nejlepší nápady a rozhodnutí. Já to tenkrát zapomněl úplně, Tomáš si na to vzpomněl asi za půl roku, ale dali jsme zpětně do kupy důležitou věc - my se tehdy domluvili, že musíme zkusit v Lobči uvařit starý a tajemný Gruit.

V Lobči je krásně po celý rok. Zimní nálada nad pivovarem při jedné z mnoha návštěv.

Lobeč musela být prvním pivovarem, kde nějakou kooperační várku spáchám. Kde jinde, přeci? Přestože jsem tuhle Pavlovi Prouzovi, jednomu z mozků celé fascinující obnovy tohoto pivovaru, tvrdil, že jsem o Lobči ještě nikdy na blogu nepsal samostatný příspěvek, lhal jsem. O Lobči jsem tady psal nejen díky publikování na portálu PROPAMÁTKY, ale i díky tomu, že moje první návštěva tady dopadla na výbornou, ale zmiňoval jsem ho i díky tomu, že se sem kdykoliv rád vrátím a napíšu o něm rád kdykoliv znova. Třeba jako nyní.

Působivá expozice z historie nejen lobečského pivovarnictví.

Asi je zbytečné tratit řádky povídáním o tom, co je v Lobči skvělého a dobrého. Za sebe bych mohl shrnout povídání o tom, jak jsme se poznali s Prouzovými před třemi lety v Žatci na konferenci obnova a využívání historických pivovarů, o tom jak jsem poznal Tomáše Fencla právě při té první návštěvě v Lobči - a hned jsme si padli do oka, anebo o tom, že přestože jsem podepsán jako spoluautor pod stálou expozicí v prostorách zdejších někdejších sladových půd, poprvé jsem se tu objevil až na její vernisáži. Asi sedm let potom, co Prouzovi lobečský pivovar zakoupili.

Tady tenkrát všechno vzniklo: Žatec 2013 a konference PROPAMÁTKY.

Někdy mám pocit, že jsou setkání, poznání a zkušenosti, které je dobré neuspěchat a vyčkávat. Přesně takový je i můj vztah s Lobčí a nakonec tato slova charakterizují i vznik našeho společného Gruitu.

O lobečské historické varně se toho moc neví.
Změní se jednou i tato skutečnost? Nechte se
překvapit. ;)

Gruit, tento tajemný dávný nápoj (ne, to nejsou marketingové floskule, ale bohabojná nadsázka) se vyznačoval užitím směsi bylin, která se samozřejmě lišila lokalitu od lokality a bylo by asi naivní ve střední Evropě na jeho vaření použít rostliny běžné na anglických vřesovištích. Na druhou stranu, třeba řebříček, anebo pelyněk se v jeho dochovaných receptech, pohádkách o něm, anebo o vypisování se ze strašných bolehlavů po jeho konzumaci, objevuje snad vždycky. Pokud ale taková bylina má období sběru v létě až pozdním létě, má smysl si počkat.

Nepřehnali jsme to?

Nakonec tak první kooperační várka vzniká koncem června v Clockovi, abychom s Tomášem celé léto slídili po loukách a čekali na příležitost. Nakonec to všechno bylo mnohem těžší, když zjišťujeme, že ze všech těch dochovaných skazek jsme schopní ve větším množství najít právě jen ten řebříček obecný a pelyněk černobýl. Nezbývá než improvizovat. I když, to jsou možná silná slova.

Kdo nedoprovodil vznik nového piva fotografií
průhledítka, jakoby nové pivo ani neuvařil.

Ladění receptu koncem srpna finalizuje a shodujeme se, že nechceme vařit žádnou kopii, nechceme se držet nějakých pouček. Chceme se inspirovat, ale chceme zkusit něco po svém, něco nového. Na našich rýsovacích prknech nakonec vzniká zcela originální recept moderního Gruitu středoevropského typu, který je následně v úterý 30. srpna uvařen na lobečské varně.

Tak jdeme na to. Démonický snímek z lobečské varny je vševypovídající.

Není nutné k němu nic dodávat, vše podstatné najdete v textu, který náš výtvor propaguje na FB stránkách samotného pivovaru. Podstatnější asi bude, jak zaujme pivní obecenstvo. Já už měl výjimečnou možnost ho ochutnat v neděli s Kuldou ze Spolku Lízníků v čerčanské pivnici U Škvorů, která byla snad prvním místem (když pominu pivovarskou pivnici v Lobči a, ve vztahu ke Gruitu, trochu specifickou akci Vinobraní na Grébovce), kde byl na čepu.

Lépe bych to nenapsal (snad jen to maliní
byl jahodník - ale záleží na tom? ;) ).

A musím říci, že se fakt povedl. Sametová pěna a ještě sametovější tělo, které samo klouzalo do krku. Jemná hořkost použitých bylin a trochy žateckého chmele záhy přešla do neuchopitelného koncertu bylinného likéru, který ale nevystupoval nad sladovou linkou třináctistupňového piva. Vlastně Gruitu! A jako bonus neuvěřitelný bolehlav po celý následující den, který potvrdil, že středověk byl dobou opravdového temna (ano, to jsou marketingové floskule, přece nám to nebudu kritizovat).

Ochutnávka U Škvorů se povedla. Až moc. :D

Já a hlavně lobečský pivovar budeme každopádně rádi za jakoukoliv reflexi, klidně i negativní, anebo příspěvek do diskuse, zda má smysl v roce 2016 vařit něco jako Gruit. Já jsem přesvědčený, že má, protože za jeho vznikem stála jen radost pro vaření piva, pro experimentování a v mém případě i obdiv a respekt všem, kdo se dlouho a dennodenně podílejí na tom, že v našem pivním prostoru funguje něco jako Fenomén Lobeč.

Tento týden by měl Gruit z Lobče jít běžně do prodeje v ochutnávkových pivnicích, tak na něj někam zajděte. Dej Bůh štěstí.

Je málo míst a jejich pivovarů u nás, na které mám tak dlouhé a tak bohaté vzpomínky jako na Třeboň. Důvod je prostý a už před časem jsem ho poměrně zevrubně tady na blogu rozepsal. Nic se ale nevyrovná, když se člověk do míst tolik oblíbených a v mládí tolikrát navštívených vrátí. Vrátí po letech, kdy ho sem zkrátka kroky nezavedly a to rovnou na několik dní. To se pak vzpomíná, když každá ulička, strom i městská věž jsou spojeny s nějakým zážitkem. A co teprve pak pivovar a jeho vyhlášená restaurace, kde jsme strávili tolik dlouhých večerů nad výborným třeboňským pivem. Poprvé kdysi dávno na čundru v létě 2002. Právě tehdy se začal psát můj vztah k tomuto krásnému městu a neméně krásnému pivovaru. Letos na konci září jsem měl po letech možnost si ověřit, že se z jejich krásy dodnes nic neztratilo.

Třeboň, co dodat? Snad jen, že archiv je vlevo a pivovar vpravo.

Jestliže předchozí návštěvy tady byly motivovány cestováním na různých čundrech, později na výletech zkrátka za pivem, tentokrát byla motivace zcela jiná. Pivo v tom ale samozřejmě hrálo svou roli. Do Třeboně mne tentokrát zavály pracovně-studijní povinnosti. Chapadlo aktuálně řešeného projektu k dějinám pivovarnictví v Benešově v druhé polovině 19. století, o kterém jsem tu na blogu asi už dříve někdy obtěžoval, se zachytilo i v Třeboni. Fondy zdejšího známého archivu, dnes Státního oblastního, dříve rodinného schwarzenberského, má co říci i k dějinám pivovarnictví jednoho malého středočeského města. I když. I když musím bohužel popravdě přiznat, že badatelsky byl pobyt v Třeboni nakonec poměrně neúspěšný, ale takový už je život. A život je i takový, že neúspěch v pracovním čase jsem si bohatě mohl vynahradit v čase volném.

Třeboňský zámek. Zajímavostí je, že zde dříve působil jak pivovar (v budově vlevo,
tak později právě i schwarzenberský archiv).

Ač jsem myslel, že si první den odpoledne nejdříve projdu to krásné město, nakonec mne kroky záhy zavedly přímo k rozsáhlému areálu pivovaru, který původně vznikl kompletní přestavbou rožmberské zbrojnice (ovšem již v držení Schwarzenberském) na začátku 18. století. Dnes má areál historizující ráz (po kompletní přestavbě z 80. let 19. století), ale do Trocnovského náměstí, kde je dnes hlavní vstup pro návštěvníky, se obrací poměrně nenápadnou vrcholně barokní fasádou. Vpravo za branou je pivovarská prodejna (toho času zavřená, ale určitě se tam na tomto výletě ještě zastavím), proti mně hlavní průjezd na nádvoří pivovaru. Měl jsem živou vzpomínku, jak jsme tady vstupovali tenkrát toho deštivého červencového podvečera do pivovarské pivnice a já už se opět viděl, jak sedím pod jedním ze zazděných oblouků někdejšího humna - před charakteristickou malbou pivovaru na zdi - a objednávám si jednoho "Prezidenta".

Hlavní vstup do pivovaru pro návštěvníky. Vpravo za branou je podniková prodejna.

Následoval dokonalý šok. Stará pivovarská restaurace se nekonala, malba na zdi také ne a přezděný oblouk humna byl vybouraný a otevřený do prostoru celých původních humen, která byla využita pro novou restauraci poté, co se v Třeboni přestal slad někdy před rokem 2010 vyrábět. Stará restaurace navíc toho roku vyhořela a v loňském roce byla dokončena její generální rekonstrukce a adaptace na nový podnik - pivovarskou restauraci Regent Gold. Trochu zvláštní název (a věru nehezké logo pivnice) vyvažuje ale její současná podoba a a atmosféra.

Vstup do pivovarské. Vpravo je ještě podzemí bar
Zbrojnice, který ale otevírá jen o víkendu. Pamatuji,
že před lety mne tam taky kroky jednou zanesly.

Třebonští naštěstí šli cestou moderního přístupu, a tak je dnes možné místní pivo přímo u zdroje ochutnat v reprezentativních prostorách, řešených v tradičních materiálech s přiznáním původních konstrukcí. Atmosféru prostoru umocňuje stylové osvícení při patách sloupů humnových kleneb. Když jsem se zpětně díval na staré fotky z třeboňského pivovaru, byl jsem v druhém šoku, jak se to místo změnilo a jak bylo vlastně dříve ošklivé. Na druhou stranu - a možná je to jen dáno romantizujícím pláštíkem vzpomínek, nevím - stará pivovarská v Třeboni na mne působila neuvěřitelně domáckým a intimním dojmem. V těch nových otevřených prostorách jsem se za celou dobu pobytu (a nebudu lhát, že jsem se sem ještě dvakrát vrátil) nedokázal nějak najít.

Současná podoba pivovarské restaurace.

Přesto se tady sedělo a pilo dobře a díl své práce na tom určitě měla i velmi příjemná obsluha, se kterou jsem opakovaně zavedl řeč ohledně pivovaru, pivnice i samotného piva. A kvůli tomu jsem tady přece primárně byl. Chtěl jsem si objednat zase právě "Prezidenta" - světlý 14° speciál, který asi dnes už nikoho nevytrhne svou originalitou. Za našich "mladých dob" pro nás ale právě Prezident byl symbolem regionálního pivovarnictví a jeho odlišnosti od nadnárodních gigantů. Navíc v té době podávaný točený výhradně v nefiltrované podobě - a jak ses tehdy na nefiltrovaná piva slušelo, silně zakalený. To byla teprve bomba. Třeboňský Prezident a benešovská "kvasnicová" dvanáctka - pro mne dodnes symboly své doby a netradičních piv, která dokázala nabídnout.

Výčep v pivovarské restauraci.

Dnes bohužel Prezident není na čepu (a navíc v současnosti nabízen jako filtrovaný). V lísku je místo pro nefiltrované pivo vyhrazeno pro standardní dvanáctku, nazývané tedy "kvasničák", a tak jednu objednávám. Je výrazně zakalená, silněji kvasnicová, ale příjemně pitelná a vůbec neurazila, naopak! Je to zajímavé, ale přemýšlím kde jinde cítím silnější rozdíl mezi kvalitou točených a lahvových piv. Každopádně Regent rozhodně patří mezi místa, kde má smysl vážit cestu pod pivovarský komín. Zvlášť, když v točené nabídce je např. i světlý 16° speciál "Kníže", anebo žitné pivo "Český Granát", od nedávna podávané navíc svrchně kvašené. Chutná sice spíš jako žitný ležák, ale určitě neurazí a v nabídce malého průmyslového pivovaru je to určitě zajímavé osvěžení.

Nefiltrovaná 12°.

Jak jsem psal, do pivovarské pivnice jsem se ještě několikrát vrátil, a měl tak možnost ochutnat vše, co v točené podobě nabízí, s výjimkou zmiňovaného Prezidenta. Je zajímavé, že i v dnešní zkosmopolitizované a zglobalizované pivní době, kdy komín znamená máloco i pro ty nejmenší pivovary, je třeboňské pivo stále těžce regionální záležitostí. Kromě Třeboně pamatuji, že jsem ho kdysi píval pouze v Benešově na Malém náměstí v takovém zaplivaném bufáči a k vidění byl pak už jen snad při cestách na jižní Moravu, kde měl kdysi nějaké dobré obchodní zastoupení. Nevím, jestli je to tak i dnes, ale za Regentem si zajedu raději přímo ke zdroji.

Svrchně kvašené žitné pivo a světlý speciál "Kníže".

Co nebylo v točené nabídce, doplnil jsem trochu ustrašeně v lahvové podobě - jak už jsem zmínil Regent lahvový není žádná liga, ale když už jsem tam byl, asi bych si vyčítal, že jsem nezkusil všechno. Přímo v areálu pivovaru se nachází zmíněná pivovarská prodejna, která distribuuje kompletní portfolio. Já trochu bojoval s její otevírací dobou a nakonec jsem se zde zastavil až těsně před odjezdem domů zakoupit pouze nealkoholický míchaný nápoj z piva a citronové limonády, který v běžné obchodní síti nebyl k dostání. Jinak je třeboňské pivo běžně dostupné za velmi nízké ceny v samoobsluhách v centru města (já navštívil dvě a je zajímavé, že každá nabízela pivo ve zcela jiných lahvích i etiketách - pivovar zřejmě přechází na nový vzhled a zásoby se doprodávají nerovnoměrně).

Nádvoří pivovaru. Vlevo je vrátnice s druhou podnikovou prodejnou.

Pro úplnost je možná dobré dodat, že na vrátnici pivovaru funguje ještě non-stop "pivní pohotovost", která také prodává pivo. Je to tady ale trochu komplikovanější - lahve jsou baleny pouze do dárkových krabic, takže si člověk nemůže vybrat, co přesně a konkrétně chce. A navíc, cenově se pohybují asi na trojnásobné výši, než v běžných obchodech. Což je možná zajímavý postřeh i z pivovarské pivnice. Pamatuji si, že jedním z důvodů našich dlouhých posezení tady byla více než příznivá cena piva, která nám dovolila sjet nabídku na lístku nahoru a dolů (plátýnko jsme tomu říkali). Dnes by nám asi zbyly oči pro pláč a prázdné peněženky - rekonstrukce a nový vzhled si asi žádaly i nové ceny a např. nefiltrovaná 12° vyjde v půllitru na 35 Kč.

Pohled na pivovar Regent z radniční věže. V popředí areál někdejšího měšťanského
pivovaru, dnes restaurace Beseda a po přestavbě i nové kulturní centrum (v článku
pod odkazem výše je takřka autentický pohled z roku 2002, který ukazuje jak přestavba
budovy měšťanského pivovaru proměnila).

Přehled nabídky pivovaru, trochu neaktualizovaný o piva, která již pivovar nevaří, nabízí jeho webové stránky. Ty vzhledem a trochu i obsahem zamrzly v některém z jiných časů, a tak si v orámování neuvěřitelně dřevního designu můžete přečíst třeba i takovéto informace: "alkohol 2,9 % obj. (ověřit, tady nemám s sebou data)" apod. Zrovna lehké výčepní pivo navíc pivovar dnes již nevaří, takže to ověřování trvá asi už pěkně dlouhou dobu. ;)

Tradiční siluetu pivovaru a sladovny od hradebního příkopu změnila pouze baterie
CKtanků...

Výlet do Třeboně pro mne byl zajímavou reminiscencí na staré časy. Jak se změnila pivovarská pivnice, nezměnila se vůbec Třeboň. Stejné uličky, stejné obchody, stejné restaurace. I muflony v příkopu pod areálem pivovaru a sladovny s typickým dvojhvozdovým rizalitem jsem viděl. Když jsem se pak Třeboní procházel, měl jsem dojem, že se za těch skoro patnáct let nic nezměnilo. Svou roli v tom určitě hrál i fakt, že se vůbec nezměnilo ani logo pivovaru a svou podobou je víc pamětníkem přelomu 20. a 21. století než čímkoliv jiným. A to do té míry, že jsem měl neustále pocit, že na každém rohu je nějaká zavřená hospoda, kde zkrátka jenom někdo zapomněl odmontovat reklamní poutač.

... a také zmizel původní vysoký kotelní komín. (Fotografie z expozice v pivovarské
restauraci.)

Všechny ty hospody ale naštěstí fungovaly a bylo dobré vidět, že místní pivo je ve městě všude a zcela běžně dostupné - a u mnohých návštěvníků města a snad i u místních tak oblíbené. Já, ač jsem v minulosti třeboňské pivo pil na více místech, zůstal tentokrát věrný pivovarské pivnici a osa SOA Třeboň v bývalém augustiniánském klášteře (který je mimochodem místem, ke kterému se ve městě váže zmínka o vaření piva) - Pivovar Regent byla pro mne za ty tři dny v Třeboni určující trajektorií. Pevně věřím, že mne badatelské kroky do Třeboně někdy opět zavedou, rád se tou cestou vydám znova, zvlášť když tu krátkou procházku lemují tak nádherné kulisy historického města.

Devadesátkové retro vývěsního štítu je v Třeboni k vidění
doslova na každém rohu.

PS: V blízkém okolí Třeboně vznikly v nedávné době dva minipivovary, jejichž pivo je možné ochutnat i ve městě. Samozřejmě jsem toho využil. Žumberské pivo standardně mj. nabízí "Bistro 105" na hlavním náměstí v historickém domě s pěkným dřevěným výkladcem a moc příjemnou zahrádkou v podloubí. Ve stálé nabídce světlý 11° ležák na soutoči s aktuálním sezónním pivem.

Bistro 105 s filmovou zahrádkou na náměstí. Já si oblíbil klidný koutek v podloubí vlevo.

V čase mé návštěvy byl na čepu pouze zmiňovaný ležák, který byl bohužel ale nedobrý, primárně však zřejmě vinou končícího sudu či malé výtoče. Slabě pitelné pivo, navíc s jemným kyselým ocáskem. Měl jsem štěstí, že v době mé návštěvy akorát přijel majitel a sládek z Žumberka v jedné osobě a dovezl polotmavý 13° speciál. Rovnou jsem si objednal z čerstvě naraženého sudu a tady jsem si pochutnal mnohem více. Kvality světlého ležáku škoda, ale třeba jsem měl jen smůlu a je dobře, že i na Žumberské pivo se dá v Třeboni narazit.

Dvě úrovně běhu času na třeboňském náměstí.

Druhým pivovarem jsou pak ještě bližší Jílovice. Jejich světlý ležák v současnosti čepuje v Třeboni pouze trochu svérázný bar U Čerta v branské ulici pod náměstím. Otevírací doba až večerní, prostory klenuté, "rodinné" a přívětivé. I když asi jak pro koho. Pokud chodíte tak rádi do podniků, jako je třeba Pivní bar Azyl v Liberci, určitě se Vám U Čerta bude líbit. Pokud dáváte přednost sterilnějším podnikům, raději se sem nevydávejte.

V přízemí opravovaného domu vlevo před branou
je legendární bar U Čerta.

Byla by to ale škoda, protože jílovické pivo tady bylo opravdu výborné a kdybych si sem jen na chvíli neodskočil, seděl bych, teda vlastně stál - bylo zcela plno - u baru ještě dneska. A mimochodem: bar U Čerta nevědomky zná asi mnoho z Vás. Po internetu občas prolétnou fotografie takové dřevěné cedule s čertem a vždy s nějakým opravdu vtipným - a obvykle alkoholu holdujícím - vzkazem. Tušíte správně, kde se daná cedule asi nachází. Když jsem odcházel, letmo jsem se podíval, jaké moudro cedule křičela do světa k dnešnímu dni. Ono platí ale univerzálně a minimálně v Třeboni stoprocentně. Ano, návštěva tady se povedla a já domů odjížděl spokojen.

Bohudík za to!

Moje první setkání s Institutem pro památky a kulturu vlastně také souviselo s pivem. Psal se listopad roku 2011 a já se vydal na konferenci o obnově a využívání sladoven do Písku. Na konci konference, v prostředí minipivovaru Lipan v Dražíči, kde končil blok doprovodných exkurzí, jsem se dal do řeči s ředitelem Institutu, Alešem Kozákem. Zjistili jsme, že si máme navzájem co říci a že bychom mohli spolupracovat. Naše spolupráce dnes trvá již více než pět let.

Logo kampaně Pivo PROPAMÁTKY, které bylo předlohou i etiketě našeho piva.

Postupně jsem přebral agendu pořádání konferencí PROPAMÁTKY - obnova a využívání staveb (roku 2013 např. na téma pivovary v krásném prostředí Chrámu Chmele a Piva v Žatci), tvorbu konferenčních sborníků a nejrůznější drobnější aktivity. Letos jsme ale naší spolupráci rozšířili o nový prvek - jak objemem práce, tak jeho podobou. Na jaře jsme společně naplánovali a v aktuálním čase realizujeme dárcovskou kampaň Pivo PROPAMÁTKY. Pro ní jsem mj. uvařil speciální limitovanou várku piva American IPA v pivovaře Lobeč.

Zcela zaplněný sál Chrámu Chmele a Piva v Žatci za účasti řady významných hostů
během konference PROPAMÁTKY 2013 dokázal, že o téma obnovy a nového využití
historických staveb je velký zájem.

Kampaň v sobě ukrývá vlastně vše, co je hlavní náplní i cílem projektu PROPAMÁTKY - informovat, propojovat a zejména pomáhat hledat nová řešení ve věci obnovy a nového využívání staveb. Zejména památek, ale i jiných zajímavých historických objektů. Jedním z nejzajímavějších způsobů, jak dát v dnešní době staré stavbě nové využití, za nadějné možnosti na trvalou udržitelnost, navíc v kombinaci s ozvláštněním regionu, jeho turistického potenciálu apod., je bezesporu i vznik nových pivovarů. Právě na pivovarech a jejich pivech obsah kampaně stojí. Kromě našeho zmiňovaného piva PROPAMÁTKY z Lobče jsme vybrali pět dalších pivovarů, které vznikly v různých historických prostorách. Navíc jsme chtěli jejich výběrem pokrýt co nejvíce krajů České republiky a také jsme měli zájem na tom, aby výsledný balíček byl pivně rozmanitý. Podmínkou bylo, aby pivovary pivo stáčely do skleněných 0,75 l lahví. Byl to trochu oříšek vše zkombinovat, ale nakonec je na světě reprezentativní výběr pivovarů, které splňují vše výše řečené a které byly ochotné kampaň podpořit.

Pivovar Lobeč & Pivo PROPAMÁTKY (American IPA), Pivovar Falnenštejn (Podzimní
Ale), Pivovar Hauskrecht (PH 13 Black Flek), Zámecký pivovar Frýdlant (Albrecht
Výčepní), Pivovar Clock (Clock 12° APA) a Zámecký pivovar Chyše (Prokop 12° Jantar).

Kampaň Pivo PROPAMÁTKY je dárcovská, nejedná se o regulérní prodej ani o žádný projekt typu pivních zásilek. Kampaň je zaměřená na všechny, kdo mají chuť podpořit dobrou věc - redakci internetového portálu PROPAMÁTKY tvoří převážně lidé, kteří jsou ze zdravotních důvodů znevýhodněni na pracovním trhu. Zároveň je kampaní pro všechny, kterým není lhostejný osud historických staveb a zajímají se o jejich nové využití. V neposlední řadě je samozřejmě určena všem, kdo mají rádi kvalitní pivo, které je nakonec středobodem celé kampaně a bez kterého by nikdy nemohla vzniknout.

Právě vzniká Pivo PROPAMÁTKY. Styl American IPA je aktuálně jedním z nejvíce
oblíbených pivních stylů českých pivovarníků. I proto jsme ho pro kampaň zvolili:
chtěli jsme ukázat, že i ve starých stavbách mohou vznikat moderní věci.

Pokud se kampaň rozhodnete podpořit získáte (samozřejmě kromě dobrého pocitu a poděkování) i balíček, který Vám až domů stoprocentně zodpovědným způsobem doručí přepravní společnost DPD. Za dar v minimální hodnotě 300 Kč obdržíte jednu lahev piva PROPAMÁTKY uvařenou jen pro tuto kampaň. Za dar v minimální hodnotě 1800 Kč pak balíček doplní ještě pět piv z výše zmiňovaných pivovarů (pokud dar pošlete do 30. listopadu, přijde k Vám balíček zaručeně ještě před Vánoci). Jak již bylo řečeno, jedná se v kampani primárně o význam daru, ve kterém je skryta jeho exkluzivita. Na druhou stranu, naše vlastní pivo je určeno víceméně pouze pro tuto kampaň, sběratele navíc může potěšit vlastní etiketa či tácek kampaně, který bude přiložen ke každému balíčku.

Když jsem v úvodu napsal, že naše pivo jsem uvařil v pivovaru Lobeč, nebyla to náhoda. Lobečský pivovar, a už jsem tu o tom na blogu dříve psal, považuji za symbol všeho, co si dokáže člověk představit pod pojmy záchrana historické stavby, vztah k dědictví předků, ale zejména pak jeho předání dalším generacím a jeho zodpovědná obnova a nové využívání. S Lobčí mne pojí i přátelství jak s majiteli Janou a Pavlem Prouzovými, tak se sládkem Tomášem Fenclem.

Obnova a nové využití pivovaru v Lobči je ztělesněním poselství kampaně.

V souvislosti s Lobečským pivovarem se právě v průběhu realizovaní kampaně Pivo PROPAMÁTKY udály dvě zajímavé události. Jakoby to byla snad náhoda, ale zároveň důkaz toho, že historie není nikdy mrtvá a její poznání a pochopení je proces, který žijeme dnes a tady.

Během úprav prostoru někdejší sladovny na budoucí restauraci bylo pod nánosy odpadků a stavební suti z pozdějších období odkryto těleso archaického hvozdu. Respektive zřejmě více takových zařízení, jejichž přesná podoba a fungování je aktuálně zatím ne zcela jasná. Nález ale ukazuje, jak je pivovar Lobeč stavebně-historicky velmi zajímavým a vrstevnatým objektem - asi podobně jako každá jiná stavba, kterou dokázal člověk předávat dál a dál časům budoucím, aniž by ji navždy zcela odstranil z povrchu zemského. Je smutný osud demolovaných staveb a buďme rádi za to, že můžeme být podobným nálezům přítomni.

Narychlo naplánované odborné konzilium nad
odkrytou částí historického hvozdu.

Nález zcela jiného typu, ke kterému se váže můj hluboký vztah k poznávání historie pivovarů proběhl již o pár dní před tím. V čase, kdy jsem s Prouzovými akorát začal pomalu domlouvat spolupráci na výzkumu, na jehož konci by měl být výstup přinášející nové poznatky o historii lobečského pivovaru, se mi podařilo, zejména díky skvělé spolupráci se zaměstnanci Státního okresního archivu v Mladé Boleslavi, objevit a ze stínů archivů vynést na světlo kompletní stavební plány parostrojní přestavby lobečského pivovaru, které v letech 1894-1896 vytvořil přední český pivovarský stavitel Josef Rosenberg. Plánů, v jejichž existenci Prouzovi už ani nevěřili a zejména plánů (a k nim přiložených spisů), které nám přinesou řadu nových odpovědí, ale také nových otázek k zatím zcela neprobádané kapitole z dějin pivovaru.

Z nově objevených plánů parostrojní přestavby pivovaru v Lobči z let 1894-1896 od
Josefa Rosenberga. Zdroj: SOkA Mladá Boleslav, fond OÚ Mnichovo Hradiště.

V Lobči se stále něco děje a jsem rád, že mohu být u toho. Slova o tom, že historické stavby nejsou mrtvé, ale jsou právě naopak výzvou k pochopení jejich vývoje a také jeho nového nasměrování zde získávají nový význam. Podobný, jako získávají v Brně, Frýdlantu, Chyši, Krásné Lípě a Potštejně - tedy v místech, kde dnes působí pivovary, díky kterým byla zachráněna historická stavba a které podpořily kampaň Pivo PROPAMÁTKY. Za to jim patří veliký dík. A velký dík patří samozřejmě i všem, kdo kampaň dárcovsky podpoří, anebo tak již v průběhu listopadu učinili. Jsem pyšný na to, že jsem toho součástí a věřím, že kampaň i její náplň dokážou, že to má zkrátka smysl.

Už počtvrté usedám na konci roku ke psaní. Tak dlouho už tento blog žije. Vlastně nemluvím pravdu, je to ještě o rok víc, ale dá se hovořit o žití, když jsem ho tehdy, kdysi dávno na jaře roku 2012, nechal dobrovolně na téměř rok usnout? Nechal usnout tak, jak nyní už nechci. Bojuji sám se sebou, bojuji s jeho existencí, ale vím, že je mojí součástí tolik, že už si bez něj život nedokážu představit. I když číslo publikovaných příspěvků roku 2016 tomu možná nenapovídá, je to tak.

Nejen, že je blog mou pevnou součástí, ale díky ohlasům a jeho čtenosti mám i feedback, že se snad stal pevnou součástí i (věřím, že nejen) pivní společnosti. Právě čtenáři jsou druhým - respektive možná právě tím prvním - důvodem, proč blog zkrátka už nechci nechat usnout. Ač jsem si to nemyslel, čtenářská základna blogu se i letos navýšila a o smyslu psaní mne přesvědčuje i to, že hned 4 letošní příspěvky se dostaly mezi 10 nejčtenějších za celou historii blogu. V zrcadle toho, že jich bylo publikováno, včetně tohoto, pouhých 16 je to určitě úspěch. A na tomto místě bych se chtěl všem těm, kdo na blog pravidelně dochází, omluvit za to, že často museli dlouze, předlouze čekat na nový příspěvek.

Pokud bych se měl za rokem 2016 ohlédnout ve vztahu k tomuto blogu, byl by to na prvním místě určitě rok nenapsaných příspěvků. Je to tak. Letošní rok byl na pivní události, zážitky, cesty, degustace, podněty na glosy ad. tolik bohatý, že jsem všechno zkrátka nedokázal na blog vypsat. Nebyl prostě čas. To se nevymlouvám, to je fakt. Některé z těch věcí zůstanou už navždy minulostí v mé ztracené paměti, některé bych ale rád na blog ještě poslal. Týdenní pobyty v Mnichově a ve Vídni byly na pivo tak bohaté, jako nic jiného. Ty si své místo na blogu zaslouží. Stejně jako úžasný výlet do rakouského příhraničí v zapomenutém Vitorazsku. Výletů byla ale kupa i po našich krajích. Namátkou se určitě brzy rozepíšu o ne zas tak dávném výletu do nádherného podzimního kraje mezi Brdy a řekou Berounkou, anebo o starším červnovém výjezdu do Zlína a jeho okolí (kam se zase podíváme i v roce 2017, máme důvod). Ale bylo toho mnohem více.

Proč jsem ale letos neměl tolik čas psát? Nebyla v tom jen hromada výletů, ze kterých se člověk vracel mnohdy unaven a pak už zase nebyl prostor. A teď nechávám stranou, že si člověk zvyká na stále více času, který tráví s rodinou (když mne třeba Mikuláš tahá do pokojíčku, abych mu z kostek postavil "piovar"). Nebo starost o naše nové působiště, které se mimochodem stalo i prvním působištěm Domácího pivovaru Partyzán v jeho historii, kde vydržel celý kalendářní rok. Věřím, že šestý rok, který pivovar v tichosti v listopadu oslavil, nebude takový poslední. Naopak. Pivovar zapouští kořeny, mění se a přemýšlení o jeho koncepci, podobě a budoucnosti také ukusuje něco z krajíce drahocenného času.

Co mi ale zabíralo skutečně čas tolik, že mi to bránilo psát, ale zároveň o tom chci psát tady na blogu jsou aktivity, které se motají kolem piva a pivovarnictví. Píšu to tady snad každý rok, ale přemýšlím, kdy to byla pravda tolik jako letos. Snaha propojit koníček a práci v jeden fungující celek je vždy těžké, ale rok 2016 byl dalším krokem k tomu, aby jednou pivo a pivovarnictví (a věci s nimi související) byly jednou jedinou mojí radostí i starostí.

Rok 2016 tak byl možná rokem publikovaných pouhých 16 příspěvků, ale byl také rokem, kdy jsem uvařil několik kooperačních várek s českými minipivovary (a další várky domluvil). Jen tak, pro radost i pro zkušenost. Jedna z várek ve spolupráci s pivovarem Lobeč byla zároveň podporou Institutu pro památky a kulturu a jeho dárcovské kampaně Pivo PROPAMÁTKY. S Institutem dlouhodobě spolupracuji, protože jsem stále přesvědčen, že propojování minulosti a budoucnosti má smysl a obnova historických pivovarů je jedním z takových pěkných důkazů o tom, že to může fungovat. A jsem rád, že fungovalo i kooperační vaření a že na ta piva byly poměrně pozitivní ohlasy. Věřím, že rok 2017 bude v tomto směru podobně úspěšný, zvlášť, když se chystá i něco zcela nového. O tom ale zatím psát nebudu, nechte se překvapit.

Naopak ale chci psát o poznávání historie piva a pivovarnictví. Ta byla letos možná ještě víc, než v předcházejících letech tím, co zabíralo takřka veškerý můj volný čas - rozuměj čas, který jsem věnoval práci. Po opatrném otrkávání z minulých let, kdy jsem si ověřoval, co a jak mne dokáže naplňovat v prohrabování se v materiálech k dějinám pivovarnictví, jsem letos vábení objevování zapomenutého a starého propadl docela. Celý rok jsem tak každou chvíli trávil v archivech, knihovnách, ale i při prolézání tmavých a zaprášených koutů jednoho krásného historického a přitom stále fungujícího pivovaru a jeho sladovny. Pivovar se sladovnou v Benešově je moje srdcovka již od útlého mládí a těší mne, že jsem letos mohl ze tmy archivů o historii tohoto pivovaru vynést na světlo zcela nové informace a poznatky (které se brzy dočkají i patřičného publikování). Benešovským pivovarem to ale nekončí, vábení pokračuje a vypadá to, že další na řadě bude již zmiňovaný lobečský pivovar, jehož historie (nejen) v 19. a 20. století je i dnes stále více tajemstvím, než poznaným tématem.

Zmiňovaná Lobeč byla vůbec silným tématem roku 2016 a vždy jsem se sem rád vracel a budu vracet i nadále. Nejen pro vaření piva a pro historii pivovaru, ale i pro setkávání. Setkávání s příjemnými lidmi u piva a kolem piva je jednou z věcí, které si vážím nejvíce. A tak rok 2016 byl i rokem hromady skvělých akcí třeba se spolkem Lízníků. Ať se jednalo o vaření společných domovařičských várek u nás na severu, o popíjení zajímavých piv zejména v čerčanské pivnici u Škvorů, anebo o parádní prosincové Dolíznutí, kdy jsem se konečně podíval do legendárního Kuldova působiště v Mezihoří pod vápenkou. I o něm bych tu na blogu chtěl napsat, bylo málo tak příjemných chvil.

Teď jsem se ale přistihl, že asi zase nemluvím pravdu. Příjemných chvil si člověk váží pro jejich mimořádnost, ale letošní rok na takové byl tolik bohatý, že vlastně nevím, kde začít a skončit. Intenzitě líznických akcí se určitě vyrovná setkávání se s podještědským Spolkem Dubáků, který dokazuje, že i na první pohled mrtvé regiony dokáží ožít a že pivo v tom samozřejmě musí hrát jednu z hlavních rolí. Děkuji Vám za ty úžasné chvíle na Trávníčku, anebo ve Všelibicích!

Příjemně jsem se cítil ale třeba i na klasické akci ve středočeském Vojkově, na již pomalu také klasických akcích v Poděbradech a Kutné Hoře, anebo v Telči na konferenci PROPAMÁTKY o obnově a využívaní historických sýpek, kde večer samospádový soudek (zapůjčený od koho jiného než od Spolku Dubáků) s pivem PROPAMÁTKY zmizel jako pára nad chmelovarem. A symbolickou tečkou za rokem 2016 budiž pak již tradiční Partyzánské pivní setkání v libereckém Pivním baru Azyl (do kterého se se samozřejmě znova a znova rád vracím). Setkání se i potřetí skvěle vydařilo a již nyní se těším na další ročník.

Když se teď s hrůzou dívám na to, jak jsem se rozepsal, uvědomuji si jedinou věc. Rok 2016 byl pivně opravdu bohatý a plnohodnotný a věřím, že tento příspěvek je dostatečným vysvětlením toho, proč těch příspěvků bylo letos opravdu jen šestnáct. Když se nad tím zamyslím, tak si asi stále víc a víc uvědomuji, že skutečný život se odehrává jinde, než na internetu, a tak mám do dalšího roku jediné přání. Ať bude rok 2017 příspěvků jakékoliv množství, přeji si, aby těch potenciálních důvodů proč je psát, těch akcí, aktivit a setkávání, bylo co nejvíce.

A věřím, že všechny tyto radosti se mnou budou i v roce 2017 sdílet i moji nejbližší, stejně jako v uplynulém roce, kdy pro mne byli tou stálou, neutuchající a největší podporou. Moje přaní z loňského závěrečného příspěvku se mi tak bezezbytku vyplnilo a já vím, že nechci, aby tomu bylo někdy jinak. Jen vše dobré v roce 2017 Vám přeje Pivní Partyzán.

PF 2017 přeje Pivní Partyzán.

Ještě dříve, než pro mne začne regulérní nový pivní rok (letos pro víkendový přelom kalendářních roků trochu později) tradičním neformálním novoročním setkáním (letos už počtvrté) v pražském baru Napalmě (tam potřetí), vrhám se na resty z minulého roku. Vrhám, dokud ve mě jsou ještě horké vzpomínky na ně, poté, co jsem si je oživil při psaní bilančního příspěvku. A nevracím se ani nijak do hluboké minulosti.

Koncem listopadu slavil můj kamarád Míra, o kterém jsem tu určitě někdy dříve psal v souvislosti s Vojkovským špejcharem, jubilejní narozeniny v jednom ze satelitů v údolí Berounky sotva za humny Prahy. Akce jsme se samozřejmé museli zúčastnit, jakby ne, vždyť Míra mi šel za svědka na svatbě v Únětickém pivovaře! Oslava kamarádových třicátin pro nás ale byla zároveň i příležitostí využít volné neděle k uskutečnění výletu do kraje, kam nás kroky zas tak často nezanesou. Navíc, když jsme měli domluvené spaní v Berouně u kámošky (tentokrát opravdu domluvené, ne jako před třemi lety po návratu z vánočního Bayreuthu ;) ), byl směr výletu předem jasný. A roli v tom hrály, jak už bývá u nás zvykem, i vlaky. Díky eshopu Českých drah jsme za poslední dva roky nasbírali tolik bonusových bodů, že jsme víkendovou regionální jízdenku měli takřka zdarma, a to by byla škoda nevyužít. Té jedné výjimečně krasné a slunečné listopadové neděle jsme se tak vydali na cestu za poznáním zvláštně neobjeveného kraje mezi řekou Berounkou a masivem Brdů. Cíle? Všeradice a Hostomice.

Všeradice nejsou na pivní mapě žádným nováčkem. Zdejší pivovar, vybudovaný v rámci areálu Zámeckého dvora byl otevřen již roku 2013. Dlouho jsem se sem chystal. Nejen, že mne z fotek okamžitě zaujala velkorysá obnova obrovského hospodářského areálu na okraji maličkých Všeradic, ale prakticky všechna moje dosavadní setkání s tímto pivem končila spokojeností. Všeradice jsem si řadil mezi nejkvalitnější české minipivovary, které trochu stojí stranou mainstreamového zájmu (mini)pivařů. Ochutnat pod komínem tak bylo povinností. Rovnou mohu napsat, že opravdu spokojený jsem nakonec byl jen z jednoho ze svých očekávání.

Od hlavního vstupu do Zámeckého dvora Všeradice dobře vynikne jeho velkolepost.

K pivovaru, respektive k pitoresknímu nádražíčku, vás doveze spojovací lokálka ze Zadní Třebáně (taktéž s pivovarem) do Lochovic (mimochodem, po cestě s úvratí do Litně s také velmi zajímavou pivovarskou historií). Do vsi je to pár stovek metrů, k pivovaru možná kilometr, ale vydařené počasí samo vybízelo k procházce. Všeradice jsou opravdu malou, ale pěknou a úhlednou vesničkou s moc zajímavým areálem kostela a pěknými vesnickými zákoutími. Největší (nejen rozlohou) místní památkou je ale zdejší zámek s dvorem, ve kterém se dnes pivovar nachází. Jeho podoba pro mne ale nakonec byla asi největším zklamáním výletu.

Objekt zámku na svá lepší léta ještě čeká...

Majitel dobře ví, jak komponovat snímky objektů, aby působily lépe, než ve skutečnosti. Nemám mu to za zlé, musí přitáhnout zájem návštěvníků (i můj), ale realita mne poměrně překvapila. Nemám namysli ani objekt samotného zámku, který byl v období první republiky radikálně přestavěn, že dnes připomíná spíš omšelou bytovku, než cokoliv jiného. Podivně na mne působila spíš kombinace kompletně opraveného traktu s dnešním pivovarem a restaurací a také sousedního špýcharu (sloužícího dnes jako muzeum Magdaleny Dobromily Rettigové, která se na zámku roku 1785 narodila) a zoufalého stavebního stavu sousedních budov s vjezdem zaklenutým do takového oblouku, že bych se bál i přiblížit (po vlastnické struktuře objektů dvora nepátrám, ale pokud na daném stavu mají nějakou roli, předem se omlouvám). Zvláštně na mne působila i sportoviště na nádvoří, kvůli kterým jsem si zde připadal spíše jak mezi strahovskými kolejemi, než v někdejším barokním hospodářském dvoře (i když chápu, že udržitelnost projektu, navíc stavěného částečně za podmínek dotace, je asi komplikované).

Že je v detailu síla ve Všeradicích úplně neplatí.
(poutač u vstupu do muzea)

Osobně se přiznám, že velké výhrady jsem měl, potom, co jsem se otočil zády ruinám i hřištím a prohlížel si pouze opravenou částí dvora, právě i k nim. Objekt není památkově chráněný a na realizaci to bylo vidět. Použité materiály, plastová okna, podivně kašírovitě domalované šambrány a další detaily na mne nepůsobily příliš důvěryhodně. Je to škoda, všeradický dvůr by si určitě zasloužil více. Ale konec kritiky, pojďme se podívat na to, s čím jsem byl spokojen, čehož naštěstí byla také řada.

Opravená část zámeckého dvora. Vpravo pivovar s restaurací, naproti sýpka, dnes
sloužící jako muzeum. Pro porovnání, jak to zde vypadalo před rekonstrukcí doporučuji
tuto fotografii - přiznávám, že mi trochu spadla brada.

Na prvním místě určitě pivo, které ani přímo u zdroje nezklamalo moje očekávání. Z varny pivovaru umístěné v netradičně implementovaném bloku v interiéru trochu naddimenzované restaurace (takto zajímavě potlačený moment její dominance jsem viděl snad v prvním pivovaru v životě), vychází široké portfolio spodně i svrchně kvašených piv. S tím, že zvláště ležáky hrají prim, na čepu hned čtyři: světlá 11° a 13°, polotmavá 12° a tmavá 13°. Svrchně kvašená piva zastupovala pouze výborná 14° IPA. Všechna piva na čepu možné zakoupit i v PET lahvích a na objednávku i do skleněných 0,75 l lahví.

Prostor restaurace s "kobkou" skrývající technologii pivovaru a také sociální zařízení.

Máme čas, tak ochutnáváme postupně všechno, IPU bereme s sebou v PET lahvi, dobře jsem jí znal již z dřívějška. Všeradické ležáky byly bez výjimky výborné. Všechny odpovídaly bez zbytečných chyb charakterem stylům, které zastupovaly. Zvláště světlý 11° ležák řadím k tomu nejlepšímu z českých minipivovarů. Sládek se nebojí chmele jako nositele hořkosti ani aroma a tak to mám rád. Nejedná se ale o žádný prvoplánový kousek, ale skutečně o výborný vyvážený světlý ležák "českého typu". I ostatní piva ale chutnala skvěle, zvláště na tom krásném sluníčku, kdy jsme si dovolili vytáhnout ještě jednou zazimované stoličky na příjemnou zahrádku před restaurací. Díky velikému dětskému hřišti byl i Mikuláš spokojen.

Hra barev podzimního slunce a všeradických piv.

Restaurace standardně vaří, ochutnali jsme něco málo i více k pivu a i v tomto směru jsme byli spokojení. Když se nad tím teď tak zpětně zamýšlím, tak díky tomu výbornému pivu a velmi příjemné zahrádce (na které jsem se celou dobu díval jen na tu opravenou část dvora) se na návštěvu ve Všeradicích pěkně vzpomíná. Když k tomu připojím profesionální chování sympatické obsluhy a jedno nečekané příjemné odpolední setkání, tato část výletu se opravdu povedla. Napsal bych, že se sem třeba i rád vrátím. Uvidíme, Všeradice opravdu leží trochu stranou našich cest, jistě ale vím, že pokud někde zase na pivo Všerad (a jeho kamarády) někde narazím, rád si dám znova. Nezbývá než věřit, že časem bude opraven i zbytek areálu dvora a bude, s limitem toho ne úplně památkově citlivého přístupu, pyšným rodištěm toho výborného piva.

Výčep v restauraci s možností zakoupení i piva s sebou.

Za výborným pivem, dříve již také opakovaně ochutnaným, jsme mířili i do druhé destinace. Tentokrát jsme ale mířili i za jednou z oslav historie českého pivovarnictví a jeho stavebního fondu. Už jsem to tu asi na blogu psal několikrát, že není nic krásnějšího než když nový pivovar vznikne záchranou starého pivovaru (respektive v tomto případě zejména jeho sladovny). Jeden takový moc pěkný a následování hodný příklad najdeme i na konci - jak jinak - Pivovarské ulice ve starosvětských Hostomicích (na mapě železniční sítě pod Brdy).

Takový pohled z náměstí bych přál každému městu.

Pokud mi dnes někdo řekne "venkovské maloměsto" představím si Hostomice. Nic necharakterizuje toto městečko lépe a nezachraňuje ho ani to, že má pomalu největší náměstí na světě. A právě jižním směrem z náměstí, kolem restaurace dodnes tak pěkně historicky pojmenované Záložna, klesá Pivovarská ulice prudce do údolí říčky či spíše potoka Chlumavy. Málokdy jsem tak natěšený spěchal přes město do pivovaru, ale na Hostomice jsem byl opravdu zvědavý. Můj spěch možná nevyhovoval tomu nedělnímu ospalému odpoledni, kdy se pomalu začínalo smrákat a slunce již házelo dlouhé stíny, a tak jsem se také chvíli zastavil. Silueta sladovního hvozdu dominujícího údolí říčky s maloměstskou zástavbou a masiv Brdů v pozadí vytvořil v těch dlouhých stínech fascinující kompozici. Dlouze jsem se kochal, než jsem konečně došel až ke dveřím Nalévárny.

Nemám, co bych dodal (možná snad jen pět let staré srovnání?).

Pivovar v Hostomicích zachránil před zkázou jiných jemu podobných celým pivovarským světem protřelý Štěpán Kříž (zdravím, pokud to tady budeš třeba číst). Chátrající objekt, od roku 1942 pivo nevystavující, později místním JZD degradovaný, nechal, s k věci nakloněným spolumajitelem (mimochodem, potomkem někdejších majitelů ještě z dob výstavu), opravit, aby v něm mohl roku 2014 zase začít vařit pivo. Opravený objekt tvoří zejména areál někdejší sladovny s vysokým dvoulískovým hvozdem a sousední objekt varny, který bohužel v letech minulých přišel o kotelní komín. Není ale radno se tesknit tím, co není, když v Hostomicích je radostí to, co je!

Objekt někdejší i dnešní varny. Vpravo stoupá k náměstí Pivovarská ulice.

Zmiňovaná Nalévárna je snad nejhezčí a nejupřímnější název prostoru, který jsem pro konkrétní pojmenování místa, kde si mohu dát pivo, viděl. A přitom Nalévárna není tou nalévárnou, jakou si asi mnozí představí. Kouří se venku s popelníčky na parapetu (já neposeda, těm kuřákům snad i závidím, že v takových místech musí chodit ven, taky by mne to bavilo!), interiéry vkusné, přitažlivé a samy zvoucí k posezení. První místnost malá, pár stolů a stylový výčep v čele. Druhá místnost ještě menší, na zdech obrázky starých pivovarů a sladoven (bohužel od kolegů z Bamberga, nikoliv místní - ty jsem tu trochu postrádal - anebo jsem se jen špatně díval?) a na stropě vtipná dekorace prázdných žoků od chmele a pytlů od sladu z mně tolik dobře známé benešovské sladovny.

Ve výčepu. Pán vpravo nepózuje, ale zcela autenticky
se nalévá.

Nemůže to být špatné pivo, když je vařeno ze suroviny od Davida Mareše. A také není. Na čepu Fabián 10° (světlý ležák po způsobu kvašení), Fabián 12° (světlý ležák po způsobu kvašení i zákonné kategorii) a Fabián tmavý 14° (taktéž spodňák, na ejly si tu nepotrpí a k tomu místu to zkrátka sedí lépe). Všechna piva ok, nevýskám tolik jako ve Všeradicích, ale tady mi to prostě musí chutnat (a asi opravdu chutnalo, když si pak nechávám stočit ještě 1,5 l PETku desítky do vlaku).

Světlé hostomické ležáky.

Spřádám při posezení u piva plány, že se ještě před odchodem na vlak vydám pár stovek metrů za Hostomice vyfotit dochovanou kruhovou cihlářskou pec, která má bohužel méně štěstí než pivovar a postupně mizí z povrchu zemského, ale atmosféra vytopené Nalévárny mne tolik pohlcuje, stmívání venku takovým klidným sentimentem naplňuje, že nakonec již nikam nevyrážím. Podvečer v Hostomickém pivovaře směle zařazuji mezi nejkrásnější okamžiky (nejen) pivního roku 2016.

Hostomický pivovar dokazuje, že vhodně koncipovaná Nalévárna může být vhodná i
pro děti. ;)

Hostomický pivovar a jeho Nalévárna svou atmosférou, přívětivostí a zejména skromnou autentičností u nás na celé čáře porazily trochu přifouknuté Všeradice (i když, pořád říkám, že lepší když je nějaká stavba zachráněna než vůbec a majitel Všeradic u mne i přes tu kritiku má veškerý respekt). Na druhou stranu, pokud budete do Hostomic někdy mířit, návštěvu v nedalekých Všeradicích do výletu určitě zařaďte. Už jen pro to výborné pivo si to zaslouží. Do Hostomic se každopádně někdy určitě rád vrátím. Myslím ale, že ještě dříve zajdu na jejich pivo v Praze - v první polovině prosince pivovar otevřel svůj výčep v Soukenické ulici, čímž nejen vyplnil na mapě Prahy pivně trochu nezajímavou čtvrť, ale zároveň přiblížil kousek té skvělé podbrdské atmosféry i nám podstatně přespolním. U Fabiána se na ten vydařený podzimní výlet bude určitě krásně vzpomínat.

Nejlépe se dopisují ty resty, na které se dobře vzpomíná. A ještě lépe ty, které jsou ještě tolik živé, že v člověku zůstávají obtisknuté tak, že jejich překlopení na blog je takřka autenticky zachované v hlavě, bez zbytečného pláštíku romantizující historie, ohýbání paměti a domýšlení si. Tato vzpomínka je ve mně navíc obtisknutá natolik proto, že se jednalo o jednu z nejpříjemnějších akcí loňského roku. A nejen to. Symbolicky pro mne uzavírala tu jeho část, kterou mně zabíral čas trávený na akcích se Spolkem Lízníků. Dolíznutí je každoroční symbolickou tečkou za spolkovým rokem a navíc jeho valnou hromadou.

Kdo toto má? V pozadí mezihořská vápenka, vpředu vlevo Kuldovo královstí.

Jelikož já jsem členem spolku teprve něco málo přes rok a loni jsem se termín dozvěděl tak pozdě, že jsem s programem už nemohl hýbat, bylo to pro mne Dolíznutí úplně první. Když jsem tu loni o vstupu do Spolku psal, psal jsem i o velkém restu mojí návštěvy u Kuldy v Mezihoří. Díky letošnímu Dolíznutí se mi to letos konečně splnilo. Byla ostuda, že to nebylo dřív, ale musel jsem si počkat! Mezihoří, respektive jeho v sedle romanticky položená osada kolem někdejší vápenky (po kolikáté o ní tady na blogu už píšu? - nedivte se, mezihořská vápenka se řadí mezi naše nejzapomenutější technicko-industriální památky celorepublikového významu!), patřila vždy k cílům mých výletů, však jsem to sem neměl daleko. S Kuldou jsem už nějaký ten pátek chodil na pivo, ale pořádná líznická taškařice mi unikala. Možná mělo smysl si počkat, protože Dolíznutí bylo pro ten vydařený líznický rok 2016 krásnou tečkou. I když to v sobotu 3. prosince zpočátku úplně nevypadalo.

Historický pohled na vápenku. Není takovou dominantou, jako její větší sestřičky
v Praze Chuhli, anebo v Třemošnici. Přesto se jedná o unikátně dochovanou vápennou
pec pacoldova systému. Zdroj: http://www.mezihori.cz.

Líznický rok 2016, kdy jsme uspořádali u nás na severu dvě poloveřejná vaření domácího piva, během kterých se nám do této bohulibé činnosti podařilo uvrtat dva nové domovařiče. Švagra od Teplic, který zejména sám, ale i s kumpány z jejich části divokého severu, začal nadšeně vařit pivo. Nemaže se s tím, současná homebrewářská smetánka by s ním asi vyběhla, ale valí jednu várku za druhou. Od června, kdy vařil poprvé, uvařil snad už tisíc várek a většinu piva i sám poctivě vypil. Má můj respekt! Druhým novopečeným domovařičem se pak stal Ondra, náš kámoš tu z našeho divokého severu, kterého k vaření piva přivedlo Partyzánské pivní setkání 2015, u nás si to pak pořádně obhlédl a první várku už má za sebou. Jenom jednu, zatím, ale za to pořádně vydařenou - jen tak dál. Není divu, že Ondra se letos na podzim stal také členem Spolku a jsem rád, že jsme Dolíznutí absolvovali společně.

Tak kolik jsme toho letos polízli? Předsednictvo se diví, laik žasne.

Nemohl si to nechat ujít. Však na Dolíznutí jsme polízli tři piva z domácí produkce, jejichž vrcholem měl být, dle slov pana předsedy spolku Kuldy Mezihořského, právě výsledek jedné z várek, kterou jsme společně uvařili na podzim u nás. Jednalo se o 19° Double IPU a právě zmiňovaný Ondra měl tenkrát zásadní zásluhu na tom, že se várku podařilo, v nepřízni počasí a také trochu v přízni mnoha ochutnaných vzorků, dotáhnout úspěšně do konce. Na svět se pak dva měsíce klubala Líznická Mrda. Proč Mrda? Byla to zkrátka mrda.

Dáváme dokupy recept na Líznickou Mrdu.

Líznický rok ale nebyl jen o domácím vaření, ale také o osvětě a o setkávání. Za celý rok jsem samozřejmě nestihl zúčastnit se všeho, o to více jsem se snažil ale kalendář líznických akcí obohatit o něco zajímavého, anebo Lízníky zkrátka zval na naše akce. Mám rád toto potkávání. V tomto směru možná nejlepší se odehrálo v polovině listopadu v Čerčanech. Ve spolupráci s Pivovarem Ferdinand jsme uspořádali komponovaný večer na téma historie a současnosti tohoto pivovaru. Já se samozřejmě ujal té první části a dlouze se rozpovídal o aktuálně řešeném výzkumu o velmi zajímavé a stále až příliš neznámé historii tohoto pivovaru. Současnost pak vzali do rukou kolegové přímo z pivovaru, kteří provedli komentovanou degustaci takřka celého současného portfolia. Bylo potěšující, že regionální pivo a pivovarnictví lidi zajímá - celému večeru přihlíželo několik desítek lidí v cele zaplněném salonku pivnice.

Benešovské pivo a jeho historie táhnou. Záběr z přednášky.

U Škvorů jsme se s Lízníky toho roku sešli ale vícekrát. Ochutnat nějaké speciální várky piva, ochutnat zahraniční vzorky, anebo prostě jenom ochutnat. Návštěvnost takových akcí byla hodně nevyrovnaná, ale vždy se sešla skvělá společnost. Jednou dokonce jsme se s Kuldou sešli jen my dva spolu. Bylo to tenkrát domluvené narychlo, byl nedělní večer, ale o to příjemnější to bylo posezení. Lobečský Gruit do nás tenkrát padal takovým způsobem, že druhý den mi bylo šoufl ještě odpoledne, když jsem dorazil do nádherné Třeboně.

Pan předseda.

A tím se vlastně vracím skoro na začátek. Když jsem 3. prosince dorazil do Mezihoří na Dolíznutí, bylo mi podobně. Večírek den před tím v libereckém Azylu se natolik vydařil, že to jinak ani nešlo. Ač jsem do Mezihoří přijížděl s tím, že zaříznu pár malých piv a pak i sebe, bylo to všechno nakonec všechno jinak. Pár líznických mrd, Fidových Zeleňáků a Májek (které přišly na svět z rukou malých kulďat) a svět byl zase o sto procent krásnější. Ale nejen tím pivem. Krásnější ho udělali zejména lidé. Kulda, mi konečně ukázal celé svoje (bohužel aktuálně už nějaký čas pivo nevyrábějící) království, na co jsem se léta těšil od dob, kdy Rosťa Kloubek psal ještě články na pivni.info. S Fidem, ale i dalšími jsme si vyměnili zase nějakou zkušenost z vaření a do toho jsme mohli poslouchat dvojici s kytarami, která dělá příjemnější řadu líznických akcí.

Valná hromada. Obličej v rukou pisatele těchto řádků je vševypovídající: "Proč jsem
včera - já vůl - nešel spát dříve?"

Večer nakonec utekl a já byl rád, že jsem to z jeho kraje nakonec nezařízil. Lidí na Dolíznutí pomalu ubývalo, mizeli do nádherné noci pod Čerčanským Chlumem a ve výčepu U Záviše, jak se zde zove, zůstali jen ti nejvěrnější. Díky tomu jsme mohli celý večer zakončit skvělým povídáním nejen s Kuldou, ale i se zmiňovaným Rostíkem, Mílou z Únětic (i když je z Blesku), Liborem ze sousedství, a také Andrejem, který k nám přišel z východu, aby nás dokázal školit ve vyprávění českých vtipů. Nepamatuji se, kdy jsem se naposledy tolik zasmál, ale zároveň také dozvěděl také tolik zajímavého. Přesto mi z Dolíznutí zbyl jeden dluh, ale to nevadí, já vím, jak s ním naložím.

Věřte tomu, nebo ne, ale oni se kluci umí i pěkně usmát (asi se právě probírají členské
příspěvky).

Pamatujete, jak jsem tu kdysi psal o mém malém snu, jak se s Kuldou spolu opijeme u něj v Mezihoří a já pak půjdu tou krásnou nocí po úbočí Chlumu po staré cestě do Čerčan? Na Dolíznutí jsme v Mezihoří byli celá rodina a měli jsme zde zařízený nocleh, takže to tentokrát nevyšlo. Mně pak ale napadlo, že to trochu zkomplikuji. Sobě i Kuldovi. Zatímco pece v mezihořské vápence vyhasly kdysi již navždy, věřím, že kotel pod Kuldovým pivovárkem opravdu jen dočasně. Kuldo, mám pro Tebe teď návrh. Já vím, že se těšíš až si tu cestu pod Chlumem jednu dám. Já se zase těším na Tvoje pivo. A tak jsem se zařekl, že tu vysněnou noční cestu jednou absolvuji až tehdy, co se před ní spolu opijeme Tvým prvním pivem z Tvého nového pivovárku.

Ráno v Mezihoří. Vpravo nový člen Ondra, za ním
ten fascinující výhled. Schválně jsem ho sem dal jen
takto zakrytý. Ten výhled je sám o sobě důvodem, proč
Mezihoří navštívit. Těším se, až se tu jednou budu dívat
do té nádherné krajiny mezi Posázavím a městem
Benešovem a a budu pít Kuldovo pivo!

Platí? Myslím, že bys tím neudělal radost jen mně. A navíc by tím konečně měl celý název líznického spolku opravdový smysl. Přeji zapsanému spolku Lízníků při pivovaru Kulda v Mezihoří rok 2017 minimálně tak úspěšný, jako byl ten uplynulý.

Loňský rok byl mimo jiné ve znamení i dvou takřka týdenních výletů do velkých evropských měst. Oba výlety byly samozřejmě motivovány pivem, ale tentokrát primárně tím historickým. Německé a rakouské knihovny, univerzity a další instituce disponují nekonečným studijním materiálem k dějinám pivovarnictví, které jim jejich české kolegyně mohou jen závidět. Bohužel. Na druhou stranu má člověk alespoň důvod vytáhnout paty z domu a volný čas mezi vysedáváním v badatelnách poznat i něco nového a samozřejmě něco nového ochutnat.

Vídeň.

Přestože pivně je bezesporu zajímavější určitě Mnichov, kam vedly naše kroky již v červenci, já Vás nyní vezmu na průřezový exkurz tím, co v aktuální době nabízí hlavní město našeho jižního souseda. Do Mnichova se podíváme třeba na konci zimy, až mi z ní už bude trochu hrabat a zase budu vzpomínat na to, jak bylo v létě krásně. Počasí je totiž určitě to poslední, na co bych vzpomínal rád z našeho říjnového pobytu ve Vídni. A to i přesto, že ač jsem se těšil na krásné podzimní město na Dunaji. Ten někdo nahoře to vzal asi moc vážně a celý týden nám propršelo. Sekce „poznat něco nového“ se tak bohužel směstnala do několika málo krátkých procházek a naopak co nejvíce času jsme mohli trávit poznáváním bohatého pivního života někdejšího hlavního města monarchie.

Vídeňské Klementinum - rakouská národní knihovna.

Popravdě, pokud jsem tu Mnichov označil za bezesporu pivně zajímavější, Vídeň mu nezůstává – v žádném ohledu – nic dlužná. Nejen historicky, kdy dalo město, respektive jeho vzdálené předměstí, o kterém tu také v jednom z dalších článků bude ještě řeč, jeden dodnes nazývaný pivní styl i typ sladu. Jestliže České země mají Plzeň, Bavorsko má Mnichov, tak Rakousko má Vídeň. Není to ale jen o historii. Přestože z průmyslových pivovarů dnes působí na území samotného města jeden jediný, vše zachraňují minipivovary. Současná zdejší pivní nabídka je velmi pestrá a v podstatě kopíruje trendy, které jsou společné pro všechny země Evropy. Vedle tradičních minipivovarů orientovaných často na turisty, přes malé rázovité podniky na předměstích, až po moderní „craftové“ záležitosti, včetně létajících pivovarů, pivních barů a kultury s nimi spojené. A to všechno samozřejmě pěkně promíchané.

Vídeňský Chodovec - státní archiv.

Chvíli jsem přemýšlel, jak ty naše zážitky a postřehy všechny poskládat, aby dávaly smysl. Nechtěl jsem psát deník ani průvodce a už vůbec ne databázi navštívených podniků. Nakonec to ale vypadlo nějak tak samo a v několika článcích si budete moci přečíst takový pěkný mix všeho výše řečeného. Tak se pohodlně usaďte, Vídeňské dobrodružství začíná…

A nezačíná shodou okolností nikde jinde, než na průmyslovém předměstí Ottakring, které hraje v minulosti i současnosti pivovarské Vídně velkou roli a jehož jméno každý, kdo má rád pivo, určitě alespoň jednou v životě někde slyšel. Když jsem vybíral ubytování, padl mi zrak víceméně náhodou na jeden apartmán, který se nakonec ukázal být velmi strategicky vybraným místem. Nejenže byl za rohem přestup na tramvaj, autobus, U-Bahn i S-Bahn, ale zejména byl takřka na dohled areál tradičního vídeňského průmyslového pivovaru Ottakringer (Ottakringer Platz 1), jemuž dala čtvrť roku 1837 jméno a který je dnes posledním průmyslovým zdejším pivovarem, navíc stále v soukromých rukou.

Typická silueta sladovny pivovaru Ottakringer.

Ottakringer představuje typického zástupce pivovarů vyrostlých do současné podoby za průmyslové revoluce (v tomto případě navíc ze staršího provozu), jejichž podoba se do dnešních dní příliš nezměnila (samozřejmě s povinnou baterií CKtanků v druhém plánu). S ročním výstavem více než 500 tisíc hl piva se řadí mezi velké provozy a jeho produkce je zcela běžně dostupná v obchodní síti, žluté logo pivovaru pak ověnčuje řadu hospod nejen na Ottakringu, ale i v celé Vídni.

Stará varna pivovaru.

Pivovar vystavuje širokou škálu poměrně fádních světlých ležáků (často v nejrůznějších trendy baleních apod.), ale v nabídce má i zajímavější piva. Kromě piv značky Ottakringer prodává širokou stylovou řadu Gold Fassl (včetně Bocku, Zwicklu ad., mmch pěkný základní přehled toho, co ve Vídni letí za styly viz v tomto starším článku u kolegů Pivníků), anebo např. poměrně dobré nealkoholické pivo Null Komma Josef (jehož jméno jsem si sám pro sebe infantilně přeložil jako "žádné kóma Josef"). Pivo má mimochodem delší tradici, jen se za tu dobu vyměnil, modernizoval, ten alkoholu neholdující Josef na etiketě.

Jiný pohled na pivovar Ottakringer nenaznačuje, že se jedná o provoz s půlmiliónovým
výstavem.

Ze speciálnějších piv pak mohu zmínit dvě, každé zcela jiné. Současný trend svrchně kvašených piv zarezonoval i v konzervativním Ottakringru, a tak v současnosti nabízí, bohužel v zelených lahvích (stejně jako zbytek portfolia), svrchně kvašené Viena Pale Ale. Chuťově žádný zázrak, zařadil bych ho někam mezi obdobné průmyslové ejly z českých pivovarů. Mnohem tradičnějším pivem je pak rozhodně Zwickl Rot z řady Gold Fassl, který je možné ochutnat i v točené podobě. Narazíte na něj v pivnici Schweizerhaus (Prater 116, díky Janě Běhounkové za pěkný tip) v rámci obrovského zábavního parku Prátr za jedním z ramen Dunaje na druhé straně města. Nenechte se zmást logem Budějovického Budvaru, který zde většina z mnohých návštěvníků popíjí a nechte si donést místní do ruda zbarvený nefiltrovaný Zwickl.

Zwickl Rot ve Schweizerhausu (s odporně sladkým
Dunkelem z Greiskirchenu).

Návštěvu ve Schweizerhausu rozhodně doporučuji už nejen proto, že je významným otiskem české stopy ve vývoji vídeňské společnosti (hospodu roku 1920 začal spravovat syn český emigrantů, Karl Kolarik, a i dnes je v rodinných rukou), ale i proto, že okolní Prátr nabízí hromadu zajímavých atrakcí. Pokud máte rádi vláčky tak jako my, určitě nepohrdněte jízdou na Liliputbahn, která rozhodně stojí za to a potěší srdce velkých i malých.

Nefalšované nadšení čtyř dětských očí na Liliputbahn.

Pokud jsem zmiňoval dostupnost piv z Ottakringeru v běžné obchodní síti, musím se určitě zmínit i o možnosti zakoupit pivo přímo v pivovaru. Jeho návštěvu bych doporučil každému i proto, že stavba představuje nádherný slepenec budov všech možných stylových období s dominujícím sladovnickým hvozdem. Areál pivovaru ukazuje, jak bylo náročné rozšiřování provozu v těsném obestavění okolní zástavbou.

Prodejna pivovaru Ottakringer pod starou varnou.

Pod zmiňovaným sladovnickým hvozdem se zřejmě nachází pivovarská restaurace, která mi ale zůstala taková divně utajená a nakonec jsme ji ani nenavštívili. Naopak opakovaně jsem se podíval do pěkné moderní pivovarské prodejny přistavěné při Ottakringer Strasse (čp. 91-93), která je dobrým příkladem, jak i tradiční průmyslový pivovar může prodávat nejen své pivo, ale i svůj přístup a svou značku. Prodejna s dlouhou otevírací dobou (takřka denně 9-19, ale před návštěvou zkontrolovat, vím, že se to teď nějak měnilo) slouží navíc jako recepce prohlídek pivovaru a také jako degustační místnost. A co je možná vůbec nejlepší, prodejna nabízí kromě piv samotného Ottakringeru i piva z rakouských craft pivovarů, umístěných v samostatné sekci ve speciálních lednicích. Něco takového si u nás nedokážu moc dobře představit. Tím to ale nekončí.

Ze záplavy žluté barvy vystupuje pouze craftbier koutek s ledničkami.

Když jsem zde v úvodu psal o strategičnosti našeho ubytování, neradoval jsem se tak jen pro existenci průmyslového pivovaru za rohem s běžně dostupnou nabídkou. Pivovar Ottakringer ve svém areálu totiž skrývá jako bonus ještě miniaturní pivovárek otevřený teprve na podzim roku 2014 pod jménem Brauwerk Wien (Ottakringer Platz 1). Jeho provoz, včetně maličké restaurace, skoro spíše degustační místnosti, je umístěn do moderní novostavby v předpolí velkého pivovaru. Stavba tvarem i vzhledem reaguje na dvojici ošklivých nádrží ve svém sousedství, čím je ale dokonale doplňuje za zachování zcela originálního vzhledu.

Dokonalé umístění novostavby pivovárku Brauwerk při pivovaru Ottakringer.

Pivovar pracuje na samospádovém principu. V nejvyšším patře budovy se nachází miniaturní varna s příslušenstvím, o patro níže pak CKtanky na hlavní kvašení, popř na dokvášení. Díky segmentově prosklenému plášti svítí budova v noci do dálky, čímž vzniká nejen krásný industriální výjev, ale zároveň zve k návštěvě do miniaturního výčepu v přízemí s velmi omezenou otevírací dobou (čt-pá 17-21). Jeho prostor navíc ještě zmenšuje věnec malých CKtanků, ve kterých pivo dozrává. Oproti jednomu smutnému mnichovskému zážitku (o kterém si tu určitě ještě přečtete) jsme měli na otevírací dobu štěstí a čtvrteční večer jsme mohli pivovárek Brauwerk navštívit.

Varna a část chladného hospodářství.

A stálo to za to! Na čepu kompletní produkce pivovaru (všechna piva na čepu možná degustačně natočit od 0,1 do 0,3 dcl, navíc za velmi korektní ceny každé dcl/euro), to samé v lahvích, navíc s pivy vařenými v různých kooperacích (lahvové pivo je samozřejmě v prodeji i v pivovarské prodejně). Brauwerk je zhuštěným výkřikem mixu klasiky a toho nejmodernějšího, co evropské pivovarnictví může nabízet. Naprostý opak oproti poměrně konzervativnímu portfoliu Ottakringeru.

Atmosféra výčepu Brauwerku.

Z pivovaru vyšla již řada nejrůznějších větších či menších experimentů, ať už jako postupně číslovaná řada Hausmarke No. 1: Blond, No. 2: Session IPA, No. 3: Porter a zvláště famózní No. 4: Flanders Red Ale, anebo piva zde uvařená (mj. i v kooperaci, anebo i jinými pivovary na zdejší varně), kupříkladu meruňkový Saison Polkadot Vienna, silný Imperial Vienna Lager, anebo Vienner Weisse Sauer?Lump! s dokonalou etiketou a neméně dokonalým obsahem v lahvi. Kyselé vídeňské bílé z Brauwerku bylo nejlepším pivem ochutnaným za celou naší návštěvu ve Vídni. Nekecám.

Oba vídeňské kyseláče v degustačních sklenicích.

A vůbec všechna piva byla výborná. Brauwerk, i díky tomu, že mi ochotná obsluha ukázala i celý provoz pivovaru, se u mne stal nejen největším vídeňským překvapením, ale i vůbec tím nejlepším z naší návštěvy ve Vídni a odnesl jsem si z něj skutečně jen ty nejkrásnější vzpomínky. "Two beer or not two beer"řekl prý jistý Shakesbeer. V případě Brauwerku platí určitě to první a vzhledem ke stále se rozšiřujícímu portfoliu mikropivovaru předpokládám, že se sem někdy na minimálně dvě piva určitě vrátím.

Je to tak.

Pokud už do Ottakringu zamíříte, nechte Brauwerk ještě chvíli za sebou a vydejte se podél tramvaje - a starého pivovaru - ještě trochu dál na periferii. Na rohu hlavní ulice s ulicí Lienfeldergasse (Ottakringer strasse 180) se nachází od roku 2000 jeden místní tradiční mini, atmosférou na hony vzdálený od technicistního hipsterského Brauwerku. Hospůdka Schwarze Rabe s malým pivovárkem Rabebräu je typickou bohémskou putykou plnou harampádí, mladých autentických loserů a dobré nálady.

Stylová hospoda žádá stylový vstup. Schwarzer Rabe.

Když jsme první den pobytu do Černého Havrana zašli (měli jsme to doslova za rohem), místo pulsovalo nekonečným nočním životem. Mám taková místa rád, ale nevyhledávám je primárně kvůli pivu jako předmětu zájmu, jako spíš jeho konzumace a posezení u něj. Na čepu průřez rakouskou průmyslovou nabídkou + jako bonus jedno vlastní pivo (ač ta v interiéru viditelná část pivovaru nevypadá funkčně, obsluha jeho uvaření tam uváděla), vůbec ne špatný polotmavý ležák vídeňského stylu. K němu jsme zkusili z přítoče svěží a výrazně kvasnicový Schladminger BioZwickl. Neurazil.

(Zřejmě) vlastní pivo Rabebräu a Biozwickl Schladminger.

Až se někdy na Ottakring vrátím, vím, že do Schwarze Rabe asi znova nezamířím. Dle údajů na internetu se zdejší nabídka nezměnila snad za celou dobu jeho existence a jak jsem napsal, jedná se o místo spíš k večernímu posezení, než jako cíl pivního turisty. Pokud sem ale budete mít cestu poprvé, určitě se, jen tak pro zajímavost, tady zastavte. Až se pak usadíte ve vycizelovaném Brauwerku (anebo naopak tu zakončíte večer po návštěvě tam, zavírací doba v Havranovi je o několik hodin pozdější a věřím tomu, že i pouze orientační) budete si moci udělat dobrý obrázek o tom, do jak různých mezních podob se může rozprostírat současná vídeňská pivní scéna. A o těch dalších, které jsou mezi nimi, budu psát zase příště v pokračování vídeňského vyprávění.

Historické centrum Vídně logicky představuje jednu velkou turistickou atrakci. Kombinace dějinného významu města nejen pro zemi, ale i pro celou Evropu, velké množství historických památek pamatujících mj. i římské časy a zejména pak jeho obrovský rozmach v období průmyslové revoluce dělají z Vídně jedno z nejzajímavějších historických měst na starém kontinentě. Tedy, pokud Vám nevadí, že nemá v centru pořádnou řeku, že je to všechno takové velké a nabubřelé a že tu chybí nějaká jen trochu přívětivější místa, na která jsme zvyklí třeba z Prahy. Pokud toto všechno překousnete, tak se Vám tu bude líbit.

Hofburg s odkrytými archeologickými nálezy z Římského období.

Já se o to pokusil a ač mám raději spíš věci menší, nenápadnější a méně okázalé, asi jsem si to i užil. Možná to bylo dáno i tím, že jsem sem za tím zkrátka jel. Chuť to vidět a užít si to. Každodenní procházka po Ringu od parlamentu k Hofburgu (právě v jeho sousedství se nachází hlavní budova rakouské národní knihovny, můj styčný bod tady), každodenní fascinace nafouklým Maria-Theresien Platz s přilehlým areálem muzeí i dětinské čekání na tramvaje pod podzimem zbarvenými alejemi na místě někdejších hradeb. To všechno se stalo pevnou součástí naší vídeňské návštěvy. Mělo se jí stát i jedno odpoledne vyhrazené celé bloumání historickými uličkami centra města, ale počasí nakonec bylo zásadně proti.

Typický záběr z Ringu.

Řádná exkurze po tom nejstarším, co Vídeň nabízí, a jeho blízkém okolí se tak směstnala do několika krátkých procházek, které nakonec všechny skončily v některém z malých pivovarů. Je logické, že i turisticky nejatraktivnější část města je zajímavá i v tomto směru. Nám se podařilo za ten týden ve Vídni navštívit hned tři pivovary, které jsem si v hlavě uložil jako "turistické destinace". Přitom každý úplně jiný a také trochu jinde ležící. Zároveň jsme každý navštívili jiný den, a tak mi zůstaly uložené právě i jako součást několika různých příjemných procházek, které nyní vměstnám, s jedním bonusem, do dalšího příspěvku o říjnovém pobytu ve Vídni.

Ve Vídni se chystá velký parlamentní přesun (najděte si o tom něco na internetu,
je to opravdu zajímavé!). Z venkovní expozice k němu je i tato historická fotografie.
Vzniká monumentální zástavba Ringu. V popředí základy parlamentu, vpravo divadlo,
v pozadí Votivkirche, vlevo rozestavěná radnice.

Když se řekne centrum Vídně a pivo, napadne dnes každého asi automaticky "1516". Ne, skutečně to není letopočet založení tohoto malého restauračního pivovaru, který se skrývá na jednom z nároží šachovnicové čtvrti ulic mezi Operou a Městským parkem (Schwarzenbergstraße 2). Rok odkazuje na bavorský Reinheitsgebot a zřejmě je to pouze vtípkem jednoho z amerických majitelů tohoto pivovárku, který je čímkoliv jiným než konzervativním městským podnikem. Mimochodem, když mluvím o roce založení, nepodařilo se mi ho nikde dohledat, poradí někdo?

Vstup do 1516 Brewing Company.

1516 Brewing Company byl - a přes vznik řady podobných podniků v poslední době (viz některé z dalších pokračování tohoto seriálu) - i stále je pivovarem zcela odlišným od řady dalších, které nabízejí standardní vídeňské pivní portfolio. Dnes už to asi tolik zvláštně nepůsobí, ale pivovar vznikl jako podnik ve stylu amerických restauračních Craft Breweries a odpovídá tomu i nabídka jídel i piva. Kulturnímu přesahu podniku dnes dodává síly i zdejší obsluha, která je snad bez výjimky multinacionální (nebo alespoň v době naší návštěvy to tak bylo). K atmosféře podniku se to nějak tak hodilo.

Atmosféra amerických Craft Breweries.

Asi by byla chyba zakončit procházku po centru města jinde než tady a zamířili jsme sem hned v podvečer prvního celého dne stráveného ve Vídni. Prostornou zahrádku pěkně položenou na nároží jsme uctivě obešli (mokro v botách a říjnové teploty zkrátka už zvaly dovnitř) a vstoupili. Trochu nás zaskočil neskonale zahulený interiér přízemního výčepu s působivou varnou v druhém plánu, ale záhy jsme si všimli cedule "non smoking restaurant up-stairs" a vyšli do prvního patra (já trochu nerad, neboť atmosféra dole byla o sto stupňů bohatší, ale co už). Prostorná restaurace zela téměř prázdnotou (bylo asi pět odpoledne), ale záhy se kompletně zaplnila, že jsme byli rádi za místo.

O poznání odměřenější prostor restaurace.

Zmiňovaná obsluha více než rychlá a ochotná, občas trochu nestíhající, což se ale pro to množství návštěvníků dalo chápat. Nejvíce zvědaví jsme byli samozřejmě na zdejší vyhlášenou pivní nabídku. Pohled na pivní lístek neměl s deklarovaným rokem 1516 společného prakticky nic. Respektive. Horní polovina lístku stálé nabídky byla určena konzervativnějším návštěvníkům. Lager a jeho míchané varianty Black & Tan (řezaný světlý ležák s tmavým pivem, samostatně nenabízeným (!)) a Shandy (nebo-li Radler).

Pivní nabídka.

Dále se ale již nabídka začala lámat. Pšeničné pivo je zde nabízeno v single hop variantě chmelené pouze americkou odrůdou Cascade (a kdybyste mi nohu uřízli, nevzpomenu si, zda se jednalo o bavorský hefe-weizen jaký dělá třeba i teplický Monopol, anebo o American Wheat Ale) a stálou nabídku uzavírá vlajková loď pivovaru, Victory Hop Devil IPA. Americká IPA chmelená hlávkovým chmelem, jejíž sláva se zřejmě trochu předchází. Čekal jsem větší bombu, ale možná to bylo jen tím očekáváním, těžko říci.

Imperial Stout a Victoria Hop Devil IPA.

Víc jsem si pochutnal a svá očekávání spravil v druhé polovině pivního lístku, který je sezonní a mění se. Samozřejmě jsme ochutnali vše, naše návštěva tím byla motivována. Celou návštěvu jsem zahájil silným Imperial Stoutem s přídavkem mexické čokolády, který zrál v sudech od Bourbonu. Tyto silné černé ve dřevě dozrávané líbivky (Pivníci, díky za termín, haha!) mám prostě rád, zvlášť, když jsou povedené jako tento Tres Conejones 16: Tovarich Sanchez. Výborný byl i Kimber, zdejší variace na Düselldorferský Alt, kvašená autenticými kvasnicemi, anebo Jet Lag Ace, neboli parádně hořké a svěží ESB chmelené mezinárodním mixem velmi výrazných chmelů. Francouzský medový Saison mne moc nevzal (nevím zda víc proto, že mne ty Saisony nějak moc nebaví, anebo proto, že nemám rád med) a Slipper Pale Ale byl takový obyč ejl do počtu.

Jet Lag Ace a pšenice.

Sečteno a podtrženo, ten dlouhý večer v 1516 mne moc bavil a neměl jsem vůbec pocit, že sedím ve vyhlášeném podniku v centru Vídně. Snad jen ten ohromný nápor večerních návštěvníků dával tušit, že nejsme jen v takovém nějakém podniku. Ceny všech nabízených piv navíc přijatelné, více než přijatelné. Přidám se k davům pisatelův podobných řádků přede mnou - návštěvu v 1516 Brewing Company určitě nevynechte, pověst podniku stojí skutečně na reálném základě a návštěva tady je velkým zážitkem. PS: takřka za rohem, na adrese Schellinggasse 14 se nachází ještě pivovar Stadtbrauerei Schwarzenberg - na něj jsme si nakonec čas už nenašli, a tak ho sem uvádím jen do počtu.

U výčepu.

Čas na další uplakanou návštěvu v turisticky atraktivních lokalitách jsme měli až zase následující den odpoledne. Ne zas tolik daleko, ale už mimo samotné historické centrum města (rozuměj "za hradbami"), působí od roku 1994 pivovar Salm Bräu (Rennweg 8), který bych osobně označil za zcela typického zástupce turisticky vyhledávaných pivovarů (Novoměstský pivovar styl).

Dolní zámek Belveder. Vpravo od něj je pivovar Salm.

V případě Salm Bräu se není ani co divit. Pivovar se nachází v turisticky velmi vyhledávané lokalitě poblíž areálu zámku Belvedér, jedné z nejnavštěvovanějších vídeňských destinací a také Salesiánského kláštera, jehož je takřka integrální součástí. Pivovárek je vměstnaný mezi výše řečené stavby, navíc v bezprostřední blízkosti tramvajové zastávky. Za průchodem branou je menší nádvorní zahrádka a kolem ní komplikovaná změť místností sloužících jako továrna na uspokojení davů turistů. Tak tomu bylo i v době naší návštěvy.

Vstup do pivovaru od zastávky tramvaje Unteres Belvedere.

Na více místech jsem před cestou sem četl stesky nad chováním kašírovaně krojované obsluhy, k nám se ale chovali slušně, a to jsme šli jen "na jedno, na dvě". Usadili jsme se na strategickém místě s výhledem na zdejší varnu i destilační kolonu (v podniku se skutečně vyrábí i vlastní destiláty) a jali se objednávat z nabídky. Na rozdíl od 1516 se v tomto případě jednalo o průřezový přehled toho nejklasičtějšího, co rakouské hospody a pivovary nabízí. Sestava Helles, Dunkel, Pils, Böhmisch G´Mischtes (=řezané/polotmavé pivo) a Weizen. Všechna piva byla možné ochutnat i prostřednictvím 5x0,1 l setu.

Místní varna vlastni výroby (vlevo v pozadí je destilační kolona).

My nakonec ochutnali jen výběr z nabídky v podobě dobrého Pilsu (stylově spíš české provenience, ve Vídni ne zas tolik obvyklého), výborného Weizenu (samozřejmě bavorského typu) a ne zcela dobrého, hodně karamelového a trochu ulepkaného Märzenu. Ostatní jsme si schovali někdy na příště, pokud ještě někdy bude. Stálou nabídku výjimečně doplňují nějaké sezónní speciality (v době naší návštěvy bylo možné zakoupit 0,75 l lahev Hellesu dokvášenou šampaňskými kvasinkami), ale těžko říci, zda se sem někdy vrátíme. Piva nenadchla (ve smyslu zvláště nezaujala) ani neurazila, ale čas strávený tu byl i tak poměrně příjemným.

Pils a Weizen od Salm Bräu.

Pro úplnost musím dodat, že kromě podivných krojů obsluhy mne na tomto pivovárku (který mimochodem provozuje i takřka stejnojmenná společnost vyrábějící zařízení pivovarů) zaujalo i jeho neskutečně ošklivé logo. Jeho dobu vzniku bych šacoval do dob vzniku samotného pivovaru v roce 1994 a že za ním stálo zaučováni se s programem Malování.

Hlavní prostor restaurace s výčepem.

Podobně prapodivně dřevní logo má i třetí turisticky vyhledávaný a vyhlášený vídeňský mini. Zas úplně jiný jak prostředím tak portfoliem, zároveň ale velmi chválený, byla chyba si ho nechat ujít. Návštěvu tady jsme absolvovali až poslední vídeňský večer, kdy se konečně našel i čas na noční prohlídku památek města a i počasí se umoudřilo. 7Stern Bräu leží od roku 1994 strategicky položený bezprostředně západně od centra města v ulici po níž dostal i své jméno (Siebensterngasse 19; a ulice pro změnu od v ní stojícího staršího domu čp. 13 s tímto domovním znamením - tomu říkám přenos historické paměti místa).

Pěkný dům, ve kterém sídlí 7Stern Bräu.

Vzhledem k večernímu času naší návštěvy hučel celý podnik jako v úle a byl trochu problém najít volné místo. Díky ochotné obsluze jsme ale byli usazeni k moc pěknému stolku s výhledem na celý lokál s dominující varnou a výčepem ve středu hlavní místnosti. Pokud se něco během naší návštěvy neshodovalo se zážitky dříve popsanými v různých blozích o Vídni to byla ochota obsluhy a její vstřícnost. Buď se časy mění, nebo jsme měli štěstí, anebo jsme zkrátka tak sympatičtí, že se k nám každá obsluha musí prostě chovat hezky. ;)

Centrální výčep s varnou.

Večer v 7Stern jsem si vyloženě užil. Mám rád posezení v takovýchto živých prostorech, navíc v tomto případě takových zvláštně upřímných, ač hostinec zcela zaplněný lidmi z celého světa, neměl jsem pocit, že jsem v továrně na zisk podobně jako třeba v Salm Bräu. Navíc se mi moc líbil členitý prostor restaurace, kterou kromě hlavního sálu tvoří změť chodbiček a místností. Zážitkem je i samotný vstup, tvořený někdejším dlouhým průjezdem starého domu, kde se mmch nachází i jedna místní zajímavost - automat, který po vhození mince "vyplivne" lahvové pivo dle výběru - k dispozici je celá, anebo takřka celá, nabídka. No a pivní nabídka byla samozřejmě posledním důvodem, proč to tady bylo super.

Jedno z bočních křídel členitého prostoru pivovaru 7Stern.

Sedm hvězd představuje jistý kompromis mezi tradičními vídeňskými pivnicemi a moderními "craft" pivovary. Základ nabídky tvoří klasická sestava bavorsko-rakouských pivních stylů, doplněné ale navíc o nějaké zajímavosti a jako bonus pak sezónně vařená speciální piva (převážně Bocky). Celkem úctyhodných osm druhů piv na čepu.

Z nabídky pivovaru s psychedelickými logy jednotlivých piv.

Jako zdejší specialitu jsem vždy vnímal místní Märzen v nakouřené podobě ve stylu bavorských Rauchů. Ten ale v době naší návštěvy již nebyl v nabídce, ač byl na tabulích inzerován. Zřejmě jej nahradil velmi dobrý Smoked Porter (obsluha obě piva zaměňovala). Nerozluštil jsem, zda je spodně nebo svrchně kvašený, ale dle chuťových vlastností bych tipoval spíš to druhé. Příjemně nakouřené, sametové a lehce ovocné pivo. Ze sezónních speciálů byl na čepu silný sladký podzimní Bock, neurazil, ale víc by se jich vypít asi nedalo.

Ležák s chili a Weizen.

Ze stálé nabídky jsme vypustili konopné pivo (podobné produkty mne spíš děsí), a také klasiku v podobě Hellesu a Dunkelu. Z těch nejklasičtějších jsme naopak ochutnali místní Märzen (nenakouřený), který se vlastnostmi odkazuje na Dreherovo Vídeňský ležák. Já ho tehdy tenkrát v polovině 19. století nepil, ale sedmihvězdičkový Märzen mi v roce 2016 chutnal. Stejně jako velmi dobrý a svěží Weizen. Neboť sám doma vařívám jednou ročně pivo s chili (konkrétně Red IPA), byl jsem zvědavý na místní "vyhlášený" 7Stern CHILLI. Tento ochucený ležák by měl údajně v létě chladit a v zimě zahřát. My ho pili na podzim a popravdě střela capsaicinové pálivosti byla poněkud od boku a s pivem totálně nespojená. I přesto ale bylo toto pivo skvěle pitelné a po prvním překvapivém doušku jsem si ho užil. Není ale asi pro každého.

Za euro na cestu.

Turisticky vyhlášené pivní lokace v centru Vídně a jeho blízkém okolí rozhodně stojí za to navštívit. Člověku se dostane mozaiky přístupů, pivních chutí a když má štěstí jako my, tak i vřelého přijetí, a v souhrnu tak příjemně stráveného času mezi procházením památek a jiných zajímavostí. A když jsem u těch zajímavostí, dovolím si tady zmínit ještě jeden pivovar, který je takřka na dohled od 7Stern (a navíc ho píšu spíš proto, že bych se ho neopovážil zařadit mezi turistická lákadla, působil spíš jako přívětivý podnik pro každého). Ze Siebensterngasse k němu vede cesta přes provařené "vídeňské příkopy" Mariahilfer Strasse i přes vyhlášený obrovitý trh Naschmarkt.

Mariahilfer Strasse okem opilcovým.

Cesta přes tyto pro mnoho návštěvníků města povinné zastávky vás zavede do čtvrti Wieden se stejnojmenným pivovarem (od roku 1991). Ač na předměstí, zachovalá nepravidelná struktura wiedenských čtvrtí hovoří o jejich starším původu. Místní osídlení údajně vzniklo ještě dříve, než v samotném městě, ale kdo ví? Nás víc zajímal zdejší Wieden Bräu (Waaggasse 5) v přízemí běžného činžovního domu s nepřehlédnutelnými vývěsními cedulemi (úrovně podobné těm u Salma i u Sterna - nějaké vídeňské specifikum?).

Wieden Bräu.

Wieden Bräu je takový klasický přívětivý restaurační pivovárek s varnou v interiéru, kde jsem měl po dosednutí ke stolu pocit, že tu nejsem poprvé. Lokál plný, obsluha rychlá a ochotná, pivní lístek konzervativní. Přišli jsme jen na jedno rychlé, a tak nás potěšilo že pivovar svou produkci stáčí i do půllitrových skleněných lahví. V nabídce Helles, Dark Bier a jejich případný mix, Märzen a sezónní pivo, v době naší návštěvy se jednalo bohužel o světlý silný Osterbier (pivovar má v nabídce i mnohem větší divočiny a zajímavosti). Poslední dvě jsme ochutnali, obě piva výborně pitelná - to samé lze říci i o pivech lahvových, bohužel sice v zelených lahvích, ale naštěstí pečlivě skladovaných a bez závad.

Příjemný prostor v příjemném pivovaru.

Pokud budete bloudit centrem Vídně s chutí na pivo, určitě do Weidenu važte cestu. Vedle ostatních provařenějších pivních destinací v této části města se jistě jedná o místo, které si zaslouží pozornost a kvalitou se jim vyrovná. Pestrou pivovarskou mozaiku pak nabízí čtvrti, které se táhnou podél kanálu Dunaje severním směrem od centra města. O nich budu psát v příštím díle o pivní a pivovarské Vídni.

Severním směrem od centra Vídně se táhne podél jednoho z kanálů Dunaje sestava předměstských čtvrtí, které jsou velmi bohaté na minipivovary. Starší zástavba v bezprostředním okolí historického jádra města se později proměňuje v čtvrť činžovních domů kolem nádraží Františka Josefa, která mi v mnohém velmi výrazně připomínala některé čtvrtě na rozhraní pražského Žižkova a Vinohrad. Celou čtvrť uzavírá na severu a západě oblouk Gürtelu se známým objektem Hundertwasserovy spalovny. Místo je dobře dostupné veškerou městskou hromadnou dopravou a všechny pivovary není problém obejít pěšky, jsou od sebe takříkajíc za rohem. Každý je navíc zcela jiný a něčím zajímavý, takže určitě stojí za to se do těchto "končin" vydat. My si na to vyhradili jedno celé odpoledne, vlastně jedno a půl.

Novogotický Votivkirche v pohledu od radnice.

Pokud byste sem mířili z centra města, nezapomeňte se určitě cestou stavit v areálu nedaleké někdejší všeobecné nemocnice. Jeden ze dnů pobytu ve Vídni jsem trávil v knihovně vídeňské univerzity v samém sousedství známé novogotické radnice a divadla. Doslova na dohled od obří budovy univerzity, na druhé straně kostela Votivkirche, se pak rozlehlý klasicistní areál Altes Krakenhaus nachází. Dnes jeho budovy slouží jako jeden z univerzitních kampusů a rozlehlé parkové plochy uvnitř působí jako takové malé město ve městě, oáza klidu.

Atmosféra areálu AKH - působiště Stiegl-Ambulanz.

V prostoru největšího z parkových nádvoří dnes působí v jednom z někdejších nemocničních pavilónů minipivovar Stiegl-Ambulanz (Altes AKH, Alser Strasse 4). Pivovar provozuje takřka stejnojmenný (Stiegl) pivovarský gigant ze Salcburku, jeden z největších rakouských provozů. V pivní nabídce jsou tak smíchány produkty obou podniků, aniž by to bylo nějak explicitně zmíněno. Jistým vodítkem může být, že zdejší pivo uvařené na poměrně velké dvounádobové varně, která je součástí interiéru, je v lístku označeno jako "hausbiere".

Úžasná zahrádka před pivovarem.

V době naší návštěvy to bylo k mé velké radosti pivo typu Ale, takže alespoň něco originálního (pivo mimochodem uvařeno ve spolupráci s létajícím pivovarem Brew Age, o kterém ještě bude řeč v posledním díle seriálu o Vídni). Číšník, který byl mimochodem ochotný (po kolikáté už?), nás ubezpečil, že pivo je skutečně uvařeno zde. Zároveň jsme se také dozvěděli, že je to jediné vlastní pivo a ostatní jsou dovezena ze Salcburku. Amber Ale ze Stiegl-Ambulanz bylo hodně karamelové, ale zároveň příjemně hořké a chmelově voňavé. Chuťově bych ho zařadil někam mezi současné moderní American Ales a ejlovou produkci českých průmyslových pivovarů. Takže žádný průšvih.

Hausbiere Amber Ale.

V Ambulanzu se nám celkově docela líbilo. Pivnice je členěna na dlouhou přístupovou chodbu s výčepy, mimochodem velmi moderně, ale vkusně upravenou a na vlastní lokál, který tvoří jedna celkem rozsáhlá místnost se stoly. Ta byla v době naší návštěvy zcela zaplněná, byl víceméně čas oběda. Ve vedlejším prostoru, odděleného skleněnou stěnou, se pak nacházela zmiňovaná varna. Pivovar musí být velice příjemné navštívit v létě, neboť před pavilónem je rozprostřena famózní zahrádka pod vzrostlými stromy. Sedět tu v tom klidu a popíjet musí být úžasné.

Stylový výčep pivovaru Stiegl-Ambulanz.

Přestože jsme o pivovaru neslyšeli moc dobrých zpráv, naše návštěva tady proběhla víceméně na jedničku a určitě, už jen pro návštěvu v samotném AKH, sem stojí za to volit cestu. Pokud už tu budete, takřka naproti se nachází ještě podnik Universitäts Bräuhaus. Přes slůvko " Bräuhaus" v názvu se nejedná o regulérní pivovar, podnik si dle informací z internetu nechává vlastní pivo vařit jinde. My to na místě nezjišťovali, hostinec navíc v době naší návštěvy nepůsobil úplně otevřeným dojmem.

Na to, že zde vaří pouze jeden druh piva je místní varna obrovská.

Všechny tři další pivovary jsme navštívili společně jedno z dalších odpolední a podvečerů. První z nich se nachází nedaleko od bývalé všeobecné nemocnice a není problém k němu dojít i pěšky, pokud byste je chtěli navštívit najednou. Na nároží archaicky se vlnící Boltzmanngasse a Liechtensteinstrasse se v nepřehlédnutelné poloze v přízemí činžovního domu nachází od roku 2015 pivovárek Beaver Brewing Company (Liechtensteinstrasse 69).

Nepřehlédnutelná poloha Beaver Brewing Company.

Pivovar vlastní americký majitel, což se odráží nejen v jeho pojmenování, ale i vzhledu podniku a nabízeném portfoliu (i nabídce kuchyně). Podnik představuje kombinaci moderního pivovarského lokálu v industrálním stylu a nabídku moderních craft breweries. Pivovar Beaver tak je víc než čímkoliv jiným hipsterským doupětem, současným podnikem, který je odpovědí na stále ještě konzervativní nabídku hlavního města Rakouska (Plzeň má Havrana, Vídeň má Bobra :) ).

Vlevo vstup do pivovaru, vpravo centrální výčep.

Hned proti vchodu výčep s nabídkou, restaurace rozdělená na dvě křídla, která kopírují lichoběžníkový půdorys objektu. V pravém křídle viditelná varna, v levém nacházíme své místo k sezení my. Interiér sympatický, pro mne možná příliš studený, sedí se tu ale dobře. Před objektem je ještě menší sympatická zahrádka, orientovaná ale do možná až příliš hlučné křižovatky.

Industriální a trochu strohý lokál.

Na čepu šest vlastních piv stálé nabídky, jedno sezónně se měnící a dvě hostující z jiných malých rakouských pivovarů. Ty přehlížíme, chceme místní produkt, je z čeho vybírat. Portfolio ryze americké, jsme zvědaví na místní provedení. Potěšila nabídka v 0,3 a 0,4 l velkých sklenicích, takřka bez přirážky za menší pivo, ceny piv přijatelné (+- 3,2 euro za třetinku). Pivo je čepováno do vlastních sklenic originálního tvaru s logem, tácky taky vlastní a pěkné. Vůbec celá grafická prezentace pivovaru je moc vydařená.

Varnička pivovaru Beaver.

Ochutnáváme nakonec řadu výborných a výborně pitelných ejlů - State of Nature (Wheat Beer), Pacific Jade Single Hop (APA), Falling Leaf (IPA) a zvláště výborná černá Aengus at Home (Black Ale). Velice silný belgický Golden Ale "Brave Lion" zaujal, ale nerozšvihal - "americká" produkce ho zcela převálcovala. Zwickl, jediný spodňák v nabídce jsme neochutnali, stejně jako sezónní "Special Infusion", na který jsme zkrátka zapomněli. Stává se. ;) Beaver Brewing Company rozhodně doporučuji k navštívení. Je skvěle dopravně dostupný, samotný dům a jeho poloha mají své kouzlo a pivo je zde opravdu výtečné. Jediný mínus tak dávám za trochu odosobněný interiér, možná svou roli hrál i fakt, že v době naší návštěvy byl podnik poloprázdný.

Stylové logované sklo.

Pokud je pivovar Beaver výkřikem moderní doby, naopak skanzen již nějaký ten čas zašlých pivovarských dob se nachází jen pár nároží odtud. Na moc pěkném malém náměstíčku pod vzrostlými stromy, ve čtvrti starých domků, které nedokázala úplně zcela požrat okolní činžovní zástavba a také ve čtvrti, která dýchá do dáli klidem tak odlišným od křižovatky před Beaver Brewing Company, se nachází další z dnes již tradičních vídeňských mini. Pivovar Highlander (Sobieskiplatz 4) s moc pěknou zahrádkou (po kolikáté to už píšu, proč jsme sem jezdili na podzim?).

Poloha pivovaru Highlander je jednou z jeho
hlavních devíz.

Pivnice pivovaru s dvounádobovou měděnou varnou je stylizován do atmosféry klasických ostrovních pubů. Celý poměrně přívětivý prostor působí celkově ale poněkud zašlým a zapomenutým dojmem. K němu možná přidal i fakt, že to odpoledne byl podnik téměř liduprázdný. Přední část podniku s výčepem a varnou byla bohužel kuřácká, a tak jsme se uchýlili do zadního nekuřáckého salónku. Naší návštěvu tady vyloženě zachránila obsluha, která přes naší zlámanou němčinu a prosbu o jiný jazyk odtušila odkud vítr fouká a nakonec jsme si déle pokecali v naší mateřštině. Paní servírka ve Vídni žije už snad 15 let, ale jazyk domova nezapomněla. Její reakce "Nein, v pohodě!" na jeden z mých dotazů byla kouzelná.

Výčep pivovaru s varnou v pozadí.

Kouzelné ale nebylo pivo. V nabídce dva "Zwickl" spodňáky: nic moc, hodně sladký, ale stále ještě snesitelný polotmavý Märzen a klasický světlý nefiltrovaný ležák (pitelný, nejlepší pivo tady). Vyloženým průserem byl zdejší svrchně kvašený Stout. Podivná směs nejrůznějších chutí a vůní, z nichž některé v pivu nemají vůbec co dělat. Mám dojem, že jsem někdy před delším časem na toto pivo četl ne moc dobré reference a očividně se nic nezměnilo. Proč ho pivovar stále nabízí nechápu.

Oba Zwickly Highlander.

Svrchňákový neúspěch z Highlandera jsme si mohli záhy vícenásobně napravit v posledním pivovárku této čtvrti, opět o několik rohů dále. Na parkovém prostranství v dolíku pod nečekaně prudkými činžovními ulicemi (ne nepodobnými těm na Žižkově) se přímo u točny tramvaje č. 33 působí jeden z nejoblíbenějších vídeňských minipivovarů, Lichtenhaler Bräu (Liechtensteinstrasse 108). Oblibu místa dokládá zcela natřískaná hospoda, obrovský kontrast oproti vylidněnému Highlanderovi.

Pivovar Lichtenhaler - radost pohledět.

Prostor hostince tvoří zalomené písmeno "L". Naproti vchodu se nachází výčep, doprava je pak lokál s pitoreskní jednonádobovou varnou - vaří se zde pouze infuzně. Oblíbený pivovar působil jako hodně geekovské místo v nejlepším slova smyslu - na čepu ohromné portfolio všemožných pivních stylů, knihovna plná pivovarské literatury ad. Věděl jsem, že tady se mi bude určité líbit.

Příjemné prostředí lokálu s miniaturní varničkou.

Kromě standardního, ale hodně chmeleného Helles jsou v nabídce samé se měnící pivní styly z celého světa. Chtěl bych vám teď o nich něco říci, ale kdybyste mi koleno vrtali, nevzpomenu si na nic. Poznámky si obvykle nedělám a vzpomínky na ochutnaná piva v sobě nechávám uzrát a to, co zde potom prezentuji na blogu bývá psáno s potřebným odstupem. Je záhadou, proč zrovna Lichtenhaler, kde se mi tolik líbilo (a vím že mi i chutnalo), zůstal zapomenutý. Natolik, že u některých z piv vám ani nepovím, o co se jednalo.

Výčep.

Na čepu každopádně Black IPA, Belgisch Blond a California Common. Ty doplňoval ještě Wild Hopy, o kterém nyní ani netuším, jakého stylu že to pivo bylo. Jsem ostuda a ještě jednou se omlouvám. Snad to zachrání lakonické sdělení, že nám tam chutnalo a zejména, že z Lichtenhalera jsme odcházeli nejvíc spokojení ze všech toho dnes navštívených podniků. Svou roli ale bezesporu hrála ta atmosféra, která v lokále působila. Nejspíš uděláte nejlépe, když sem někdy sami zajedete ochutnat a napravíte tak okno v mých vzpomínkách.

Logované sklo.

Pokud se budete v těchto končinách pohybovat, mám takový dojem, že nějaké (i nové) pivovarské podniky se nachází i ještě dále ven z města za Gürtelem. Nám tento exkurz v jeho vnitřním obvodu ale bohatě stačil. Na velmi malé ploše jsme měli možnost navštívit tři (resp. čtyři) zcela odlišné podniky, které náležitě ukazuji, jakých podob v současnosti vídeňská pivovarská scéna nabývá. Navštivte je také, ale Lichtenhaler si nechte určitě nakonec: je to tam opravdu pěkné a navíc. Není nic příjemnějšího, když vám tramvaj staví přímo u dveří do podniku.

Dopili jsme a hurá na tramvaj domů. ;)

Tento příspěvek o Vídni byl předposledním v řadě vyprávění. V tom posledním se podívám na dva extrémní konce zdejší pivní současnosti. Zmonitoruji v něm aktuální, převážně létající, moderní vídeňskou craft beer scénu. Podíváme se ale také na aktuálně největší velkopivovar v oblasti, jehož historie je zároveň pevnou součástí dějin pivovarnictví nejen v Evropě, ale i na světě - vyhlášený Dreherův schwechtatský pivovar. O tom - a ještě o něčem navíc - zase příště.

1. díl seriálu: Brauwerk a Ottakringer - sepětí progrese s tradicí
2. díl seriálu: V centru dění
3. díl seriálu: AKH, Beaver, Highlander a Lichtenhaler

V dosavadním vyprávění o současných vídeňských pivovarech jsme navštívili řadu podniků od těch tradičních více či méně konzervativních až po některé moderní "craft" pivovary. Všechny měly ale společnou jednu věc - disponovaly vlastní restaurací. V posledním díle vídeňského putování se tak podíváme naopak na takové, které vlastní restaurací nemají. Ano, řeč bude o vídeňské součásti výkřiků moderní doby pivovarské - o pivovarech létajících, anebo takových, které sice nelétají, ale vlastní restauraci nemají a svým portfoliem se svým létajícím bratrům v boji mohou směle rovnat.

Respektive, ono takových pivovárků je v dnešní Vídni již celá řada a já se zaměřím pouze na tři z nich (ty další si najděte někde na internetech, stejně jako řadu dalších minipivovarů, které restauraci mají, a my je zkrátka nenavštívili). Zaměřil jsem se na takové, které mne něčím zaujaly, které byly dobře dostupné, anebo takové, na které jsem slyšel pět jen samou chválu. V příspěvku se pak krátce, ono to s těmi moderními pivovary trochu souvisí, zmíním okrajově i o tom, jak a kde se dá zajímavé pivo ve Vídni nakoupit, anebo ochutnat. No a abych udržel obsahovou vyváženost příspěvku, v závěru se ještě podíváme na jedno vídeňské předměstí - Schwechtat - proč, to snad ani nemusím zdůrazňovat. Zároveň to bude taková symbolická tečka za vídeňským povídáním, neboť ze Schwechtatu jsme i my již upalovali plní dojmů domů.

V okolí provařeného Schönbrunnu se nachází řada pivně zajímavých míst, včetně
prodejny pivovaru Brew Age a pivotéky Beer Store Vienna.

První z navštívených pivovárků je právě tím, který má svou vlastní technologii, ale restaurací nedisponuje. Naopak, tísní se v přízemním kamrlíku jednoho z činžáků ve čtvrti Neulerchenfeld a já si nebyl do poslední chvíle ani jistý, zda skutečně existuje. Jeho webové stránky nebyly příliš informačně vypovídající, zvláštní byla i otevírací prodejní doba (pá 13.00-17.00 a so 10.00-13.00), ale proč nezkusit štěstí. Nabídka pivovaru Xaver Brauerei (Hasnerstrasse 16/6-6) vypadala lákavě.

Jak málo stačí k pivovarnickému štěstí.

Pivovárek Xaver byl založen roku 2014 a jeho působiště je skutečně netradiční. Představte si takové ty malé krámky, které bývají v přízemí činžovních domů i v Praze. Vzpomínám třeba na starou Altamiru - výtvarné potřeby na Starém Městě Pražském. Určitě si dokážete představit, jak se v tak stísněných prostorách člověk cítil. Věřte tomu nebo ne, ale u Xavera mají na takřka takovém prostoru varnu pivovaru, jeho studené hospodářství a jako bonus krámek s lahvovým pivem. Cedule u dveří do pivovárku a ruch uvnitř mne to páteční odpoledne uklidnil - jsem tady správně a prodej očividně jel naplno.

Varna pivovárku Xaver...

Na místě byl přítomen i svérázný majitel a sládek v jedné osobě (mám dojem, že říkal o tom, že pivovar provozují ještě s jedním kolegou), tak jsem s ním krátce pokecal o pivovaru a jeho pivech, ukázal mi i celý provoz, takže návštěva tady byla nakonec více než úspěšná a já odcházel s batohem plným lahví. Portfolio široké - od Pale Ale přes Saison až po California Common. Všechna piva jsem ochutnal až doma a musím říci, že nějak extra nadšen jsem nebyl. Piva chutí dost připomínala domovařičské pokusy, navíc všechna měla zvláštně zastřenou barvu i zákal. Z řady piv tak vítězně vyšel Stout, který byl chuťově čistý a navíc díky barvě nebyl očividný jeho nepěkný charakter.

... a jeho chladné hospodářství.

Pokud budete ve Vídni, zkuste se sem ale zajít podívat. Prostředí Xaver Brauerei dýchalo pivovarnickým nadšením a hlavně pivovárek je skvěle dostupný MHD (za rohem je zastávka metra i tramvají Thaliastrasse). Co stálo za nepříliš přesvědčivým charakterem piv netuším, možná u zdroje a zcela čerstvá chutnala a vypadala lépe (je faktem, že já je pil s dvouměsíčním odstupem těsně před koncem DMT) - budu rád, když někdo pošle zpětnou vazbu. ;)

Xaverova nabídka k prodeji.

Za druhým pivovárkem, v tomto případě již víceméně létajícím, ale s pěknou vzorkovou prodejnou, jsem se musel přesunout do čtvrti Mariahilf jižně od stejnojmenné provařené obchodní třídy. Ve změti úzkých uliček nedaleko nádraží Westbahnhof je na dveřích v přízemí jednoho z činžáků nepřehlédnutelné logo Brew Age (Mittelgasse 4), jinak je tento obchůdek, pravda, zcela přehlédnutelný. S tímto pivovarem jsme měli čest už jednou dříve - byl spoluautorem piva Amber Ale v pivovárku Stiegl-Ambulanz, o kterém jsem psal v minulém díle.

Jeden by to až přehlédl...

Pivovar Brew Age představuje zcela odlišný koncept od Xavera, ale i od standardních létajících pivovarů. Nejenže nemá vlastní pivovar, ale zároveň spolupracuje pouze se zavedeným pivovarem Gusswerk (takže je vlastně takový pololétající). Jeho piva základními vlastnostmi odpovídají spíše pivům z větších pivovarů (je mi záhadou proč, vzhledem k délce trvanlivosti a skladování mimo lednice to šacuji na pasterizaci?). Nikoliv však svým charakterem. Piva pivovaru Brew Age (ochutnávaná postupně v posledních týdnech, zmiňované DMT mimochodem půl roku až rok od stáčení) představují to nejlepší, co jsem ve Vídni ochutnal - paušálně tvrzeno.

... ale jsme tu správně.

Portfolio pivovaru je široké, neotřelé a hlavně skutečně kvalitní. Na jedné straně se jedná o výborné Pale Ale všech možných stupňovitostí, na druhé straně o silné Barley Wine (včetně jeho extrasilné vymražované varianty), anebo zvláště výborný Flanders Red "Red Out", infikovaný Brettanomyces a Lactobacillus, který dozrával v sudech po červeném víně (od jehož koupě možná odradí jen vyšší cena, 10 euro za 0,33 l lahev).

Nabídka z doby pivovarní.

Brew Age mi připomínal zajímavý koncept, u nás nepříliš viděný, stojící na rozhraní mezi několika pivními světy. Ve světle některých minipivovarnických pokusů mi jejich cesta nepřijde úplně nesmyslná. Na jedné straně spolupráce pouze s jedním pivovarem, díky které může být lépe kontrolována kvalita a charakter vařených piv, na straně druhé nejrůznější pivní styly (přitom ale stále konzervativně volené) s podstatným důrazem na kvalitu nabízeného produktu. Navíc pivovar vychází z domovařičských kořenů, jeho prodejna je strašně příjemné místo (maník se mnou dlouho hovořil na řadu nudných a ještě nudnějších témat) a prý časem chystají vlastni pivovárek. Uvidíme, každopádně společně s Brauwerkem pro mne rozhodně jasný tip co určitě nevynechat.

Nabídka, včetně partnerského Gusswerku.

Poslední ze současných craft vídeňských pivovarů je jejich etalon. Pivovar, o kterém jsem se dozvěděl těsně před cestou do Vídně díky zmínce o jejich citrónovo-tymiánovém Gose na akci Pragu Beer Week Grand Finale. Už pivní styl mne mohl napovědět, že Next Level Brewing bude zajímavý pivovar, který nesmím minout. respektive minout nějaké místo, kde budou jeho produkty k dostání. Naštěstí jeho provozovatelé zároveň vlastní i pivotéku Beer Store Vienna (Wilhelmstrasse 23), kde je možné piva sehnat jak lahvová, tak někdy i něco točeného.

Ne úplně přitažlivá výloha Beer Store Vienna...

Vypravil jsem se tak od Brew Age ještě dále ven z města do trochu ospalé a nehezké čtvrti při nádraží Meidling V přízemí podobně nehezkého činžáku (ve Vídni jsou zajímavé podniky pouze v přízemí činžáků) se pivotéka nachází. Výloha nic moc, ale jak jsem otevřel dveře, hned jsem se dostal do jiného světa. Uvnitř skupina nadšených beergeeků mám dojem, že tam dokonce akorát vařili nějaké pivo - pivotéka mmch slouží i jako prodejna domovařičského vybavení. Jinak po stěnách řady polic, v jedné komplet portfolio Next Level Brewing) a co mne nejvíce potěšilo - na čepu (myslím, že celkem čtyři pípy) jejich aktuální a těžce sezónní novinka Tropical Passion - Weizen s marakujou.

... a jeho mnohem přívětivější interiér.

Objednal jsem si třetinku a prohlížel lednice... a záhy se dostal přirozeně s osazenstvem zapovídal. Bouři nadšení vyvolalo, když zjistili, že jsem z ČR, neboť krátce před tím navázal NLB spolupráci s Plzeňským Ravenem (mám dojem, že jsem měl Ladu pozdravovat, asi jsem zapomněl, takže Láďo, kluci a holky z Vídně Tě pozdravují :D). Točený Tropical Passion byl výborný, a tak jsem se moc těšil na domácí ochutnávku jejich více či méně divokých záležitostí.

Domovarnická nabídka.

Upřímně se přiznám, že produkty NLB mne zas tak úplně nerozsekaly - asi jsem od nich čekal víc - stylizace i koncepce pivovaru taková očekávání vyvolávala. Na druhou stranu se ale nejednalo o žádné průšvihy a např. ve srovnání s českou produkcí stále nadprůměrná piva. Protože jsem konzerva konzervativní, tak mne víc bavily variace na tradiční pivní styly (Pale Ale, IPA), než experimenty typu Ibiškové pivo, IPA s výluhem Earl Grey apod. A jak mi chutnal tymiánový Gose, který mne k pivovaru přivedl? Nepovím, mám ho ještě doma schovaný a chci ho ochutnat až jako poslední z dovezených ochutnávek z Vídně. Už se to blíží, ale já stále sbírám odvahu. ;)

Výčep v Beer Store Vienna.

Všechny předchozí i tento příspěvek o Vídni dokazují, že zdejší pivní nabídka je skutečně široká. Kromě pivnic samotných pivovarů a úzce zaměřených pivoték je ve městě na zajímavá piva z malých pivovarů možné narazit i v řadě dalších obchodů s nápoji a ve stylových kavárnách, podobně jako u nás. Oproti tuzemsku je ale určitě odlišná možnost nakoupit místní "craft beers" v "mainstreamových" supermarketech. Prim v tomto směru hraje zejména řetězec Spar, který vedle např. importovaného Brew Doga a dalších nabízí třeba i některá piva od Brew Age i do dalších rakouských mini.

Pokud do Schwechtatu pojedete jako my z centra města, určitě se po cestě zastavte
u jedné z největších současných vídeňských dominant - velkoryse konvertovaného
historického plynojemu - Gasometer Vienna.

Slibovaný závěr příspěvku i celého pobytu ve Vídni obstará schwechtatský epilog. Jméno zdejšího pivovaru i syna jeho zakladatele, Antona Drehera je známé asi každému milovníkovi piva na celém světě. Pivovar (Mautner-Markhof-Straße 11) založený na svém místě roku 1797 v někdejším městečku nedaleko Vídně, Schwechtatu (dle nedaleké vlakové stanice občas nazývaném i Malém Schwechtatu), začal díky Antonu Dreherovi roku 1839 experimentovat s průmyslovou výrobou piva spodním kvašením a po roce 1841 se stal symbolem jeho masové velkovýroby. Zároveň se stal rodištěm jednoho ze spodně kvašených pivních "stylů" známých následně nejen v Evropě, ale i na celém světě. Co na tom, že nakonec boj o popularitu vyhrál vítězně jeho mladší a také světlejší plzeňský kolega? Dreherův vídeňský ležák je pevnou součástí pivovarské historie, škoda, že dnes už víceméně zapomenutý.

Pivovarská restaurace a muzeum pivovarnictví ve Schwechtatu.

Na druhou stranu, pivovar loňské výročí 175 let od uvaření jeho první várky oslavil variací na rubínově polotmavý Vienna Lager - bylo to dokonce jedno z prvních piv, která jsem ve Vídni ochutnal. Nejsem blázen, vím, že jsem sahal po produktu velkovýrobce, na druhou stranu, jak už jsem napsal, Schwechtat k vídeňskému pivovarnictví neodmyslitelně patří a bral jsem to jako symbolickou povinnost.

Interiér pivovarské restaurace.

Pivovar, dnes v rukou koncernu Heineken, jinak sváří zejména stovky tisíc hektolitrů fádního světlého ležáku a navíc nejrůznější průmyslové variace na nejrůznější spodně kvašené pivní styly. Mj. i celoročně dostupný a poměrně zajímavý svěží nefiltrovaný Zwickl, v lahvové podobě ale takřka nesehnatelný (nebo jsem se špatně díval?). K mé radosti zakoupený v posledním schwechtatském obchodě těsně před naším odjezdem. Mmch poté, co zklamala i prodejna v areálu pivovaru, zaměřená především na paletový velkoobchod.

Z této fotky dýchá historie...

Vedle prodejny se jinak nachází poměrně pěkná pivovarská restaurace, kterou jsme z důvodu časové tísně i řidičských povinností jen rychle prohlédli a pod ní pak muzeum pivovarnictví mně neznámé úrovně a kvality. Muzeum je bohužel zřejmě to poslední, co historii pivovaru připomíná. Jeho slavné staré objekty byly v roce 2011 zbořeny, již dříve byly nahrazeny anonymní velkokrabicí. Poslední památka na starý Schwechtatský pivovar, vysoký tovární komín, padla začátkem roku 2012. Plocha pivovaru je dnes brownfieldem a čeká na výstavbu nové administrativně-obytné čtvrti.

... z této už bohužel už tolik ne.

Abych ale nekončil tak negativně. Něco se přece jen z období největší slávy pivovaru dochovalo. Legendární železniční vagon, další ze symbolů proměny pivovarnictví v druhé polovině 19. století, který stojí, dnes trochu němě a nepatřičně, ale o to více důstojně, na ploše u vjezdu do současného areálu pivovaru. Z jeho soliteru dýchá historie i kořeny úspěchu velkých pivovarů své doby a v neposlední řadě se stal i nositelem radosti u minimálně dvou třetin naší, do mašinek nadšené, rodiny. Náš historií pivovarnictví motivovaný výlet do Vídně tak dostal pěknou tečku na rozloučenou.

Rodinná fotka na závěr a můžeme jet domů.

1. díl seriálu: Brauwerk a Ottakringer - sepětí progrese s tradicí

2. díl seriálu: V centru dění

3. díl seriálu: AKH, Beaver, Highlander a Lichtenhaler

4. díl seriálu: Moderní "craft" pivovary a nostalgie ve Schwechtatu

Z několikadílného vídeňského vyprávění se přesuneme v čase ještě o pár týdnů dozadu. V Rakousku ale zůstaneme, přestože se bude konat o zcela jiný zážitek, než v turisty přervané a nabubřelé Vídni. Jsou na světě místa, která jsou turisticky atraktivní a pro jejich návštěvnost jim někdy zmizí jejich půvab. Jsou i místa neatraktivní, kterým ani chybějící lidé půvab nenahradí. Pak jsou ale ještě místa taková, která jsou turisticky atraktivní, neobyčejně půvabná, ale lidmi jsou zcela neobjevená, chtělo by se říci opuštěná a zapomenutá. A mezi taková místa bezesporu patří krásný a také historicky významný kraj těsně za, respektive rozdělený, naší hranicí - Vitorazsko. Tento kraj je skvělým dokladem toho, jak hranice jako umělé čáry na mapě vytváří iracionální, periferie, které ale stojí za to navštívit. Samozřejmě i z pivního hlediska.

Weitra - Vitoraz - centrum stejnojmenné oblasti a také působiště dvou pivovarů.

Rakouská část Vitorazska je z České republiky skvěle dostupná a nějaký výlet sem je možné vážit třeba při pobytu v nedalekých Novohradských horách, anebo v Třeboni. Z ní jsme sem zamířili během našeho podzimního pobytu tady i my. Vlakem do Českých Velenic, které slouží jako brána totálního nevkusu do mnohem upravenějšího a zajímavějšího Gmündu na druhé straně hranice. Ač obě města spojuje železnice, s díky jsme odmítli platit nesmyslný poplatek za dvouminutový přejezd přes čáru. Zvlášť, když nás ten den čekala cesta železnicí mnohem zajímavější, která patří mezi největší lákadla zdejšího kraje.

Ranní atmosférna na náměstí v Gmündu.

Je to tak, Gmünd pro nás byl jen chvilkovou mezizastávkou před cestou do nedaleké Weitry, neboli Vitorazi - centra celé oblasti. Obě města spojuje úzkorozchodná železnice, součást širšího systému Waldviertelbahn, který dnes - snad ale úspěšně - živoří v opouštěném pohraničí. Slouží tak především jako turistické lákadlo, ale očividně ho využívají i místní. Úzkorozchodné nádraží sousedí s budovou zdejší hlavní železniční stanice (kdysi jedné z významných zastávek na trati z Prahy do Vídně). Jelikož máme ale dvě hodiny do odjezdu našeho vláčku, využíváme čas na prohlídku města i na povinnou ochutnávku nějakého toho piva.

Úzkorozchodné nádraží v Gmündu. Náš vlak táhne mimořádný dieslel.

Gmünd je moc pěkným historickým městem na zachovalém středověkém půdoryse, s malebnou radnicí uprostřed náměstí a renesančními domy s neobyčejně komplikovanými sgrafitovými fasádami. Na domácí pivo bohužel v Gmündu dnes již zajít nemůžeme, poslední místní pivovar (jeden ze dvou zde působících) byl uzavřen v roce 1916. Oblasti tak dnes vévodí pivovar Schremser z nedalekého stejnojmenného města.

Poslední gmündský pivovarník a dodnes stojící objekt jeho pivovaru. Zdroj: informační
tabule města Gmünd.

Díky němu není výše psané tvrzení úplně tak pravdivé, neboť pro Gmünd sváří pivo "Gmünder Stadtbier". Pivo je možné výhradně ochutnat v pěkném a stylově pojmenovaném hostinci Hopferl hned naproti historické radnici. Měli jsme štěstí, akorát otevírali, a tak jsme si neodpustili jedno malé velké snídaňové pivo. Gmünder Stadtbier byl celkem dobrý pitelný nefiltrovaný ležák typu českého Pilsu. Více nás potěšil aktuálně navařený speciál ze stejného pivovaru, Vienna I.P., aneb ležák vídeňského typu chmelený americkými aromatickými chmely. Tyto ovoněné karamelové ležáky mám celkem rád, takže jsem byl spokojen (dokonce jsem chvíli podezříval pivovar ze Schremsu, že uvařil svrchně kvašené pivo, jak bylo aromatické).

Gmünder Stadtbier a Vienna I.P.

Čas se nám ale záhy naplnil a my se vydali zdejším zámeckým parkem na předměstí k železniční stanici. Už v úzkorozchodném vláčku, jehož trať se vlní krásnou krajinou Vitorazska jihozápadním směrem podél české hranice, jsem si udělal žízeň při pohledu na plechovou reklamní ceduli pivovaru Weitra Bräu. A také pivovaru Zwettler z nedalekého Zwettlu, v jehož rukou dnes, naštěstí stále fungující, vitorazský provoz je.

Weitra se pyšní titulem města s nejstarším právem varným v Rakousku.

Pivovar Weitra Bräu je tradičním místním podnikem, který navazuje na dlouhé dějiny pivovarnictví ve městě od roku 1321. V 17. století mělo ve městě 33 domů právo várečné a doplňoval je velký panský pivovar. Ten se na počátku 20. století dostal do držení pivovarské rodiny Pöpperlovy s českými kořeny. Pivovar tehdy ještě částečně působil ve vnitřním městě, avšak jeho ležácké sklepy byly vybudovány v místě, kam se později přestěhoval celý pivovar - do jeho současného a neobyčejně působivého působiště při městských hradbách.

Weitra Bräu nalepená na městské opevnění.

Přestože je dnešní pivovar Weitra moderně přestavěn, jeho budovy nalepené přímo na městskou bránu vypadají, jakoby zde stály od nepaměti. Prosklený objekt varny umožňuje nahlédnout i dovnitř na měděné varní nádoby. V pivovaře jsem zkusil štěstí v jeho prodejně, ale bohužel prodávali pouze jediná dvě piva, které se ve Weitře dnes vaří. Helles "Weitra Bräu" a taktéž světlý ležák "Hadmar", označovaný jako BIO-bier.

Varna pivovaru.

Popravdě jsem trochu věřil, že pivovar bude nabízet i některé produkty ze spřáteleného Zwettlu, který má dnes v nabídce i řadu nejrůznějších moderních pivních stylů a "craft" variací. Bohužel. Točený Weitra Bräu jsme později odpoledne ochutnali v hotelovém hostinci na náměstí. Neurazil ani nenadchl. Bio pivo jsme pak zakoupili v lahvi v supermarketu u nádraží. V něm jsem byl bohužel podruhé zklamán, protože ani on nenabízel, kromě běžných ležáků, žádné zajímavosti z nedalekého Zwettlu. I tak jsem ale neodjížděl z Weitry pivovarsky zcela neuspokojen.

Vpravo zahrádka, kde jsme ochutnali pivo z Weitra Bräu. V pozadí v modrém domě
Bräuhotel Weitra. Někdejší využití objektu napovídá sladovnický hvozd v pozadí.
Objekt mi celou dobu neodbytně připomínal pivovar Modrá Hvězda v Dobřanech. ;)

V maličké Vitorazi (jen něco málo přes 2500 obyvatel) dnes působí ještě jeden, mnohem menší, pivovar. Na místním náměstí, mimochodem v areálu zmiňovaného starého panského pivovaru se sladovnou (jejíž hvozd je dodnes dominantou zadního křídla objektu do Kostelní ulice) dnes působí minipivovar Brauhotel Weitra. Podnik zabírá několik pater komplikovaného objektu se středověkým jádrem. Nás ale v krásném zářijovém slunečním popoledni nejvíce zaujala zahrádka přímo na náměstí s nádherným výhledem na zdejší památky.

Weizen a Helles na zahrádce přímo na náměstí.
V pozadí věž zámku na návrší nad městem.

Při šmejdění po restauraci mne oslovil jeden z číšníků, načež se záhy ukázalo, že polovina zdejší obsluhy pochází z Čech. Díky prolomení jazykové bariéry jsme zapředli krátký rozhovor a záhy jsem byl poslán do nejspodnějšího sklepení, kde se nachází část viditelné technologie samotného pivovaru. Miniaturní dvojnádobová pohledově měděná varna s příslušenstvím. Studené hospodářství se zřejmě, dle všeho, nachází trochu netradičně v patře v úrovni terénu.

Varna Bräuhaus Weitra v podzemí objektu.

Pivovar standardně vaří dvojici piv. Světlý ležák Bio-Hausbier (zřejmě nějaký místní zvyk tak světlé ležáky označovat ;) ) a pšeničné pivo, klasický bavorský Weizen. Světlý ležák byl trochu těžký a sladový (takový standardní rakouský Helles), pšenice naopak velmi dobrá a v tom horku pěkně osvěžující. Pivovar navíc nabízí sezónní piva dle přehledného kalendáře. V podzimním čase se ve Weitře jedná o Dirndlbier, pojmenovaný dle trochu nečekané suroviny pro jeho výrobu.

Výčep pivovaru.

Dirndlbier představoval na první pohled trochu nesourodou kombinaci světlého, málo prokvašeného Pilsu v kombinaci se šťávou z plodů Dřínu obecného, v Rakousku někdy označovaného jako Dirndl. Pivo naštěstí bylo ochucené jen velmi zlehka a mírně nakyslý charakter skvěle ladil s chmelovou hořkostí dobrého Pilsu. Jednalo se rozhodně o nejlepší pivo tady a na popití na letní zahrádce určitě ideální.

Ochucený Pils Dirndlbier.

Díky dvojici pivovarů, ač s velmi omezenou nabídkou, se určitě vyplatí do Weitry na pivo vyrazit. Zážitkem je už ale samotný pobyt tady. Weitra představuje neobyčejně historicky zachovalé městečko položené na skalnatém ostrohu s fascinujícími výhledy do všech směrů i do údolí řeky jaké. Díky dramatickému krajinnému rámci je i zdejší náměstí v prudkém kopci a navíc rozdělené na několik výškových úrovní.

V uličkách staré Weitry.

Městu pak dominuje trochu nevýrazná, ale díky takřka kolmému kopci střechy měšťanských domů výrazně převyšující, hmota místního zámku, který v době naší návštěvy byl bohužel uzavřen z důvodu nějakého natáčení. V jeho prostorách se mimochodem nachází i malé muzeum pivovarnictví. Chuť jsme si ale spravili bloumáním krásnými uličkami města, které co chvíli nabízely průhled na sladovnický hvozd starého pivovaru.

Sladovna někdejšího Hofbräuhaus, dnes objekt
Bräuhotel Weitra z Kostelní ulice.

Až budete někdy v jižních Čechách, vyrazte do Vitorazi také. Dříve, než se jednou třeba zase stane vyhledávanou turistickou destinací. Weitře a jejímu okolí ten opuštěný ráz sluší a pivo, ač se ani v tomto směru nejedná o žádný provařený kraj, tady mají dobré.

Uplynulý týden byl velmi bohatý na drobné pivní zážitky, které by si samy o sobě příspěvek asi nezasloužily. Všechny se ale uskutečnily na severu, čímž získaly společný rámec, a já tak mohu přinést mozaiku příběhů, které lemovaly dvě sobotní masopustní akce.

No dobrá, abych úplně nekecal, za prvním zážitkem jsme se odvážně vypravili až do Středních Čech, místo si tu ale zaslouží. Pro pivovar v Lobči mám slabost, o tom jsem tu už na blogu psal vícekrát, navíc jeho poloha je v samé severní výspě kraje a popravdě, podnebí i atmosféra je tady taková severská, a tak se ho sem nebojím zařadit. V Lobči minulou sobotu poprvé pořádali masopust a my, protože jsme toho dne měli cestu kamsi k Teplicům, rozhodli jsme si trochu zajet a podívat se na to.

Pavel Prouza právě zahajuje hojně navštívený lobečský masopust.

Akce v lobečském pivovaru mne vždy bavily svou pohodou a nemasovostí, a tak to bylo i s masopustem. Co na tom, že jsem piva mohl jen líznout a vepřové hody v pivovarském výčepu mne opravdu nelákaly. Mě se tam moc líbilo. Zájem (zřejmě) nejen místních byl také velký, vyhřátý pivní výčep byl zcela zaplněn, ale to krásné slunečné popoledne se kvitovalo i příjemné posezení na lavicích venku pod velkými průmyslovými okny staré varny.

Na střechách ještě leží sníh, ale sluníčko vybízí
k posezení venku.

Pivo na sluníčku chutná a bylo opravdu z čeho vybírat. Z mých pár doušků jsem seznal, že aktuální jednochmelová IPA s americkou odrůdou Willamette mi chutnala méně, než její Summitová předchůdkyně, ale 14° Zimní Stout byl naopak výborný. Jsem zvědavý, kam se kvalita lobečského piva bude ubírat do budoucna se změnou na varně, sládek Tomáš Fencl odchází vařit kamsi do neprobádaných pohoří v Ekvádoru. Držím palce jemu i v Lobči, ať se i nadále daří (minimálně tak, jako se - dle mého odhadu - vydařil zdejší první masopust).

Lobečský pivní průřez.

Sušárnu chmele v Dubé jsem znal z fotek snad od dětství, ale teprve cestou z Lobče jsem si splnil svůj sen se k ní konečně podívat. Dubá samotná dnes nepředstavuje příliš zajímavé město, i když má zajímavou historii a památek je tu také požehnaně. Ta nejzajímavější se ale krčí, trochu zastrčeně a až nepěkně, na samém okraji města, za zemědělským areálem a vedle plantáže solárních panelů. I přesto ale stojí za to k ní vážit, po rozbité bahnité cestě, své kroky. Potěšilo mne, že odpoledne sem zašlo užít procházku na sluníčku vícero místních

Dubská sušárna čekající na opravu. Snad letos!

Dubská sušárna chmele je unikátně dochovaným objektem, který představuje variaci na anglický typ sušáren s lískovým hvozdem a typickým bizarním zastřešením (zkuste do google zadat výraz "oasthouse"). Najdeme u nás dnes jen dvě takové (druhá v podobném stadiu chátrání stojí v Rybňanech na Žatecku) a co vím, tak jsou i kontinentálním unikátem. Už léta se mluví o její obnově, tak věřím, že bude dotažena do konce. Stavba je základně zajištěna a nevratné chátrání je snad zastaveno. Tak možná konečně letos (něco se šušká). Je dobře, že se podařilo tuto - parametry světovou - povědomím těžce lokální a odbornou - památku zachránit před zkázou. Jestli se dá v Dubé někde zajít na dobré pivo nevím, ale na sušárnu se zajet podívejte (a taky si přečtěte něco o místním zeleňáku, snad i Dubsko brzy zachytí současný trend obnovování chmelnic a budeme jím zase moci chmelit naše trpké ležáky :) ).

Historický snímek sušárny. Zdroj: MěÚ Dubá.

Hned v pondělní mne čekaly nějaké cesty podél Labe a také pod Krušné hory. V Děčíně mi při cestě na vlak vyšel čas akorát, že jsem zase po delší době mohl na jedno zaskočit do zdejšího obchodního Centra pivovar, o kterém jsem tu samozřejmě před časem již zevrubně psal. Na čepu byla zrovna IPA 13°, kterou jsem ještě neměl, a tak jsem jí zkusil. Neměl jsem a neměl mít i nadále. Odporně svíravě hořké a karamelem protažené pivo. Škoda. Žádný zdejší spodňák jsem už nestihl, ale vím, že je tu ještě před rokem měli poměrně dobré.

To v nedalekém Ústí nad Labem se dějí věci. Ve městě, které to mělo s pivem vždy takové komplikované - a já to měl takové komplikované s ním, byla před měsícem otevřena nová pivotéka. To jsem samozřejmě nemohl nechat bez povšimnutí a poctil jí krátkou zastávkou. Ústecká pivotéka je sice trochu zastrčená, ale o to více strategicky položená - na galerii s obchůdky (vybudované už asi před pěti lety, ale žít to tu začíná teprve zřejmě až nyní) za hlavním vlakovým nádražím.

Ústí má nové místo na příjemné posezení. Pivotéka je za skleněnými dveřmi vpravo,
hned za služebnou Městské policie.

Pivotéku provozuje parta nadšenců, kteří se jinak věnují primárně výrobě a potisku reklamních předmětů. Nakonec pivotéka se s jejich prodejem dělí o prostor. Přiznám se, že pro to mám pochopení a v Ústí je to asi logické - ta jeho pivní komplikovanost je tak veliká, že samotná pivotéka by byl hodně krok do neznáma. V nabídce, která je z části v lednicích, jsou jen česká piva z menších průmyslových pivovarů a pak samozřejmě i minipivovarské záležitosti. Nic, co bych nikdy neochutnal, ale pro ústečáky určitě milé zpestření jim dostupných piv.

Z nabídky. Klidně by se to zde mohlo jmenovat
"Pivo a tričko".

Původně jsem myslel, že si vezmu jen něco s sebou na večer, ale odpolední sluníčko odrážející se modravé hladině naší největší řeky mne přesvědčilo o opaku. Vybral jsem Winter Ale z pivovaru Krušnohor (víceméně jen proto, že jsem ho ještě neměl) a záhy litoval s tím, že podobně asi musí chutnat i voda z Labe pode mnou. Zachránilo to jen to úžasné místo a pokud jste milovníci industriálu v dramatickém krajinném rámci, na lavičce před Ústeckou pivotékou vám bude chutnat vždycky. Jen pozor, aby bylo zamčeno v úřadovně Městské policie hned v sousedství, netuším, jak to v Ústí mají s pitím na veřejnosti. Klukům v pivotéce ale určitě držím palce, ať se udrží a časem třeba i rozšíří sortiment něčím zajímavějším i pro přespolní.

Ošklivý zimní Krušnohor a krásná jarní Mariánská skála.

Teplický Monopol je dnes naopak již stálice pivního světa. Stále jím nepřestávám být fascinován a jsem rád, že jsem tu stihl v pondělí hned dvě návštěvy. Ráno pozdravit zdejší sládkovou, Martinu Valterovou, a zjistit, jestli pořád umí tak super světlý ležák (umí) a pak večer na krátké posezení s Paní Partyzánovou. V Monopolu běží vše při starém (takže dobře) a já už se moc těším až konečně vybudují venkovní zahrádku, to se tu bude za slunečných dní teprve sedět u výborného teplického piva!

Toto se neomrzí.

Konec týdne mne pak zanesl úplně na druhou stranu toho, kde říkáme na severu. V Semilech dnes bohužel již na místní pivo zajít nemůžeme, i když této poměrně malebné, nahodile naskládané sestavě domů by nějaký minipivovar slušel. Zdejší původně panský pivovar stával kdysi na okraji města při mlýnském náhonu, ale dnes je zcela utopen v pozdější zástavbě. Vařit přestal už někdy během druhé světové války a ve stejné době byla i část jeho budov zbořena, neb výrazně zužovala hlavni ulici, mířící z centra města jihozápadním směrem. Semily jsou tak již déle než třičtvrtěstoletí o vlastní pivo ochuzeny, avšak do pivovaru na pivo zajít můžeme i dnes, v části jeho budov dnes působí stejnojmenná restaurace.

Někdejší sladovnický hvozd a před ním zbylé budovy
semilského pivovaru.

Na čepu donedávna snad jen Smíchov, teď nově Plzeň, nic světoborného. Já návštěvu tady nestihl, ale ve čtvrtek pozdě v noci jsem neodmítl posezení v pěkném secesním hotelu na místním historickém náměstí - mimochodem nejopuštěnějším náměstí v České republice. Nebudu lhát, že nepasterizovaná 10° G mi chutnala mnohem více, než pasterizovaná 11° PP. Nevím, zda je to standard. Na pivo dnes nemá do Semil příliš cenu jezdit, pokud tu ale už budete a jste milovníci industriální architektury jako já, važte cestu do okrajové čtvrti Řeky. Zdejší přádelna a tkalcovna Franze Schmitta s dělnickou kolonií patří mezi nejzajímavější podobné celky nejen této části Čech.

Fascinující 200 m dlouhá hmota Schmittovy přádelny.

O pátečním zážitku jsem původně chtěl psát samostatný příspěvek, ale pak jsem si uvědomil, že o nedobrých věcech nerad píšu, a tak ho odbudu pár odstavci zde. Malá Skála je velmi oblíbené letovisko v hlubokém, ale rozvolněném údolí řeky Jizery mezi prudkými stěnami skalního města. Místo bylo historicky zajímavé samozřejmě i pivovarsky, zdejší starý pivovar s velmi dlouhými dějinami doposud stojí, pěkně opravený a využívaný (bohužel již ne k vaření piva). Nám čas nedovolil návštěvu u něj, avšak jeho objekty jsou zdáli viditelné na vysoké stráni při zdejším zámku.

Pohled na Pantheon s historickým pivovarem v pozadí.

Pivo se v panském pivovaře nevaří od roku 1946, ale loni byla i v Malé Skále po 170 letech obnovena tradice jeho vaření. V samém centru obce pod blokem mohutných skalní věží se zříceninou hradu Vranov, mnohem známějších jako Pantheon, se nachází zdejší tradiční restaurace (jak jinak než) Pod Pantheonem, od loňska tedy i pivovar. Podnik nešťastně položený přímo při frekventované silnici údolím Jizery do Polska.

A stejná skála, tentokrát ale se současným pivovarem v popředí.

Na budově bylo zvenku vidět šití horkou jehlou, nepěkně probourané otvory pro nová, velká plastová okna, staré reklamní nápisy na omítce ad. Opačný pocit nastal po vstupu dovnitř. Restaurace je stylizována do v současnosti moderních "hipsterských" podniků. Tady mi to ale nějak nesedělo a ani nehrálo dohromady. Jakoby se někdo inspiroval po jiných podobných podnicích, tu si vybral to a tu zas něco jiného a pak to smíchal dohromady bez špetky invence a přemýšlení. Paradoxně nejvíce se mi líbily moc pěkné, ale zároveň krásně obyčejné fotografie s místním pivem na zdi v lokále.

Nevzhledná fasáda, za kterou se skrývá technologie pivovaru.

Pivnice je rozdělena na dvě místnosti. Ve vstupní je naproti dveřím výčep, vpravo varna a za ni moc pěkný dětský koutek. Vlevo se vstupuje do samotného lokálu. K dispozici je ještě posezení v patře nad varnou, oproti přízemí takové více útulněji zařízené.

Hlavní lokál v přízemí.

Největší slabinou podniku bylo ale vlastní pivo, což je vzhledem k tomu, že se jedná o pivovar, smutné. Světlý 12° ležák se jakžtakž dal, ač mu trochu chybělo řízu, naopak přebývalo hořkosti (té ulpívající, nevybízející k dalšímu napití) a docela by mne zajímalo, čím místní sládek dohání jeho až rezavou barvu (bez ironie). Taktéž světlá 13° na soutoči ale byla vyloženě nepitelná. Nestává se mi to často, ale nebyl jsem schopný pozřít víc než jeden lok. Pivo zcela bez řízu, podivně zasmrděné, nepitelné. Přiznám se, že takový průser jsem v českém minipivovaru neochuntal už dlouho.

Nedobrá maloskalská piva: světlé 12° a 13°.

Chuť jsme si alespoň spravili naopak výbornými domácími chipsy s papričkovou salsou, které byly bezchybné (a co jsme viděli kolem sebe, byl čas oběda, i ostatní byli s kuchyní spokojeni). Za pivem tak nemá v současnosti do Malé Skály moc cenu jezdit, nemám to sem však daleko, a tak dám pivovaru určitě i druhou šanci, třeba se jen jedná o dětské nemoci začínajícího provozu a pokračovatelé Kleinskaler Lagerbier budou jednou dělat čest zdejší dlouhé pivovarské historii. Liberecký kraj má minipivovarů málo, těch kvalitních zvlášt, a tak by další dobrý mini v dosahu potěšil.

Nezbývá než doufat, že tato varna bude již brzy vystavovat lepší piva.

Tato sobota pak už zase patřila masopustu. Tentokrát v mém oblíbeném Trávníčku na Českodubsku, kde v jeho pořádání neměl prsty nikdo jiný než Spolek Dubáků. Masopustní průvod obcí, jejíž osedlé by dnes bylo možné spočítat snad na prstech obou rukou, byl slovutný a končil samozřejmě u postupně opravovaného Beranova hostince. Tam na žíznivé veselí čekal samospádový soudek s pivem, které načepil osobně sám hostinský Antonín Beran.

Masopustní průvod v krásné jarní krajině Podještědí míří k Beranovu hostinci.

Dubácké akce mám moc rád, provází je dobrá nálada, hudba, tanec a pivo, takže vše v naprostém pořádku. Jen s tím pivem Dubáci tentokrát šlápli trochu vedle. Jelikož mají v logu a všemožných materiálech mouchy, sáhli po produktu ze stejnojmenného pražského mini, nedávno vzniknuvšího v prostorách branického pivovaru. Jejich světlá 11° byl solidní propadák a jen moje páteční zkušenost z Malé Skály zabránila, abych ho označil za nejdivnější pivo týdne. Chuť jsem si spravil mnohem lepším Summit Ale z Lobče, i když jeho silnější sestřička (o které jsem psal už v úvodu) mi chutnala přece jen více. Varování, že "Mouchu bych nebral" příště Dubákům sdělím asi důrazněji, než tentokrát, protože jejich akce jsou opravdu fajn a na fajn akcích by přece mělo téci výborné pivo.

Hostinští, manželé Beranovi, se chystají narazit
samospádový soudek.

Co říci závěrem? S hrůzou jsem si uvědomil, že nepamatuji, kdy by se mi do jednoho příspěvku vešlo tolik kritických slov ke kvalitě ochutnaných piv. Jsem zvyklý spíše chválit, ale tentokrát se toho sešlo tolik, že se tomu asi vyhnout nešlo. Je určitě skvělé, že i odlehlejší krajiny naší země ožívají bohatým životem a ožívají i pivně, na řadě míst a k řadě akcí je možné ochutnat místní pivo, a když ne místní, tak z malých pivovarů. Zároveň ale nezbývá, než si přát, aby ten kvantitativní boom byl spojený i s upevňováním kvality nabízeného piva. V současné době je u nás při té hromadě vznikajících pivovarů v oblibě vzpomínat na konec 19. století, kdy jich u nás působilo přes tisícovku. Je ale nutné zde dodat, že za zavíráním řady z nich stála tehdy právě i kvalita jimi nabízených produktů.

Ač mne ne zrovna úspěšný pivní lov trochu mrzel, celý ten nabitý severský týden jsem si skvěle užil a už nyní se těším na nějaký další takový podobný. Ať už na severu, anebo kdekoliv jinde, hlavně snad jen s více těmi pivy dobrými než špatnými.

Náhlá rozhodnutí jsou vždy ta nejlepší a toto přišlo vlastně z ničeho nic. "Což letos zajet konečně zase na Chmelovárek?" vypálil jsem u jedné únorové snídaně až z toho malému Partyzánovi zaskočil rohlík. Za chvíli jsem už stál na zápraží s telefonem a volal Petrovi Měrkovi. Ne abych mu sdělil tu šťastnou novinu, ale protože jsem chtěl naší účast ještě zatepla nějak pojistit a nacpal se mu hned do odborného programu s povídáním. Ne, kecám, já měl totiž u Petra jeden velký dluh. Před třemi lety mne on sám poprosil, zda bych si nechtěl nějaké povídání připravit a já mu na to tehdy rád kývl, abych...

Po čtyřech letech zase tady...

... ano, abych mu záhy musel s velkou omluvou odmítnout. Do věci přišly neodkladné nečekané osobní záležitosti (svatba v nejbližším okruhu přátel), a tak to bohužel bylo i v dalších letech (datum Chmelovárku koresponduje hned s dvojicí narozenin v našich rodinách). Letos jsme se ale rozhodli program upravovat nikoliv dle rodiny, ale dle Chmelovárku a Měrka si mne už psal do seznamu vystupujících. Já tím zabil rovnou dvě mouchy jednou ranou. Měl jsem již delší dobu v přípravě článek na blog o historii a vývoji pojmu (a tak trochu i stylu) "ležák" a bylo mi jasné, že pokud nebudu muset, nikdy ho nedopíšu. Chmelovárek tak byl vhodným prostorem pro prezentaci pilotních výsledků toho, co nakonec vyjde v článku (ten zamýšlený pilot nakonec vyšel na děsuplných 45 minut povídání, tak věřím, že moc nenudil, aby to pak vůbec někdo chtěl číst) a zároveň pojistkou, že to dotáhnu. Nebudu ale kecat, když napíšu, že to vystoupení opravdu nebylo hlavním důvodem, proč jsme jeli.

Chmelovárek 2013, pamatujete?

Kostelecké Chmelovárek, ač jsem na něm byl doposud jen jednou - a to navíc před čtyřmi lety, se nebojím opakovaně označovat za legendární akci. Není u nás snad druhé setkání tohoto typu, které by ještě pamatovalo staré dřevní doby českého domácího vaření piva. Časy i lidé se mění, ale Chmelovárek zůstává. Navíc jeho koncept, pořadatelský kolektiv z malé dědiny na Hané a další ho od jiných podobných (zvláště těch současných) domovařičských soutěží odlišují. Přátelská atmosféra a autenticita zde jasně válcují hipsterskou přehlíživost a lehkou nabubřelost jiných setkání (která tak na mne alespoň působí, musím to někdy zajet zase někam ověřit :) ). Ono i ten krásně moravský Kostelecké Chmelovárek zní přece jen lépe než nejrůznější Competitions, Meetings a další podobné nesmysly.

Petr Měrka zahajuje VIII. Kostelecké Chmelovárek.

Důvodů jet jsme ale měli přece víc. Život na krutém severu s sebou přinesl i odloučení od lidí, se kterými jsme se dříve opakovaně vídali a dnes je takových chvil jako šafránu. Chmelovárek tak byla skvělá příležitost to napravit. Konkrétně hovořím zejména o přátelích z Domácího pivovaru Komár a ze Svatokopeckého pivovaru, se kterými jsme tak mohli strávit skvěle vydařený víkend a se kterými jsme - s naším Domácím pivovarem Partyzán - vyráželi v sobotu ráno do Kostelce ve společné posádce.

Byl jsem v očekávání. Co se změnilo, co bude jinak. Měl jsem tušení i nabytou vědomost, že všechno. A nemýlil jsem se. Chmelovárek je již od roku 2014 v (mnohem) větších prostorách, které ale už letos i samy byly tak tak. Těžko říci, kam bude Petr přemisťovat akci příště, žádnou sportovní halu jsem v Kostelci při krátké zdravotní procházce neviděl. Změnilo se i osazenstvo akce. Viděl jsem sice řadu tváří, které jsem si pamatoval z akce před čtyřmi lety, ale zejména mnoho nových a neznámých. Když jsem se rozhlížel uvědomil jsem si naplno, jak je skutečné setkávání k nezaplacení oproti internetovému tlachání. Vždyť mi nebyli na žádné domovarnické akci tři a půl roku! Řadu lidí "ze scény" jsem tak znal pouze jako jména a příspěvky na internetech a fejsbucích. Tady se najedou zhmotňovali do skutečných postav a skutečných tváří a samozřejmě skutečných piv v jejich rukou. Díky za to, všechna ta seznámení mne moc těšila. Stejně jako mne samozřejmě těšilo setkání se starými známými.

Trochu se nám to tu zaplnilo.

A těšila mne i jedna drobná změna, kterou jsem vyvolal drzou malou poznámkou v závěru příspěvku o Chmelovárku 2013. Vegetariáni a vegani už nejsou na akci odstrčeni na druhou kolej a ve stánku s občerstvením (s nejvíc sympatickou obsluhou - což ale byl na Chmelovárku standard všude) se celý del jely mj. i výborné smažené brambory s cibulí. Snědli jsme jich snad pět kilo - Petře, toto u mne ještě významným způsobem máš schované!

Z odborného/přednáškového programu.

Chmelovárek 2017, i přes to, že ztratil tu klubovou podobu starých roků, byl díky tomu všemu výše psanému zase neskutečně příjemnou akci, kterou jsem si užil i přes totální únavu způsobenou takřka probdělým předcházejícím týdnem. A také kolosální kocovinou, kterou na mne naválcoval neskutečně výborný a hlavně nebezpečně pitelný Baltic Porter ze Svatokopeckého pivovaru, jehož větší než malé množství jsem byl nucen vypít v pátek v noci a zvláště v sobotu nad ránem při přípravě podkladů na sobotní prezentaci o tom zpropadeném ležáku. Možná jsem měl ale spíš více zapracovat na přípravě podkladů na náš soutěžní ejl, který se na bednu nedostal. Tím gratuluji všem vítězům (některá z těch piv jsem měl čest ochutnat), i když je jasné, že na Chmelovárku jsou nějaké výhry to poslední, o co by na akci šlo (jména nepíšu, určitě se někde objeví v ofiko materiálech).

Vyhlášení vítězů.

Kostelecké Chmelovárek je na prvním místě super setkáním neuvěřitelně bohaté mozaiky lidí, které ale spojuje jedna láska - k pivu a jeho domácímu vaření. V tomto případě zabalené do tak sympaticky upřímného a přívětivého rámce, že člověku bez mrknutí oka stojí za to jet sem přes celou zemi. Za to patří celému kolektivu kolem spolku Kosteláň obrovský dík. Jen mne při tom letošku přepadla jedna taková obava. Jak to udělat, aby se z Chmelovárku, jehož sláva se rozkřikla do celého světa, nestala opravdu masová akce, čímž by ztratila to nejdůležitější co má - své kouzlo? Nevím, ale věřím, že organizátoři na to přijdou. Svůj příspěvek o Kosteleckém Chmelovárku bych tak jen rád zakončil krátkým souhrnem. Nejezděte tam! Je to hrozná akce, těžká nuda, hnusné pivo a divní lidé. Nemá to cenu a zůstaňte raději doma. Tak jako já poslední tři ročníky. Které pevně věřím byly ty - samozřejmě myslím ty bez mé účasti - opravdu poslední.

Když jsem tu loni v květnu přinášel pár slov o vydařené ústecké konferenci Orosené dějiny, netušil jsem, že jen o pár dní později mi přijde ze strany Collegium Cibium nabídka, abych se stal korespondentem této slovutné stolní společnosti. Nabídku jsem samozřejmě s potěšením přijal, ale zároveň jsem si tím podepsal ortel povinnosti přinést nyní i pár slov ze zcela zásadní akce z jejího života. Z akce jménem Via Cibia. Ač Collegium Cibium je společností stolní, jedním ze základních stavebních kamenů jejího fungování je nepravidelný výlet za poznáním krás našich krajů, spojený samozřejmě s konzumací a ochutnáváním mnoha piv, nejen těch s dědkem na etiketě.

Logo Collegia Cibia. Victor Cibich není na výletě, Victor Cibich valí škopky před
vlakovou zastávkou ve Velkém Březně.

Datum letošní Cibie jsem měl v diáři poznamenané dlouho dopředu - nejen, že jsem považoval za důležité se jí zúčasnit - vždyť právě její absolvování je teprve opravdovým potvrzením členství ve společnosti, ale zároveň jsem se moc těšil na výlet do krásného kraje, který jsem doposud znal spíš jen tak zpovzdálí. Z vlaku či auta při projížďkách po druhém břehu či v údolí pod ním, anebo z řady procházek, které ale vždy - ani vlastně netuším proč - skončily na jeho hranici.

Začínající jaro v Českém Středohoří.

Ten krásný kraj se rozprostírá v nejjihozápadnějším výběžku té části Českého Středohoří, kterou zčistajasna protíná prudké údolí vymleté řekou Labe. V místech, kde se historicky vždy vstupovalo do Čech, v místech, kde se táhlý a spíš méně členitý masiv Verneřického středohoří mění v nížinu střídanou fascinujícími homolemi vulkanických reliktů. Právě do tohoto krásného, ale taky hrozně opuštěného kraje byla letošní Cibie naplánována. Na nijak náročný výlet do příjemně kopcovité krajiny plné krásných výhledů, jejíž tektoniku narušují historické vesničky malebně položené na úbočích jednotlivých vrcholů. Tento příspěvek tak berte nejen jako reportáž z jedné vydařené výpravy, ale zároveň i jako exkurz do pivního a hospodského světa české sudetské vesnice na jaře roku 2017.

Porta Bohemica aneb řeka jako součást krajiny, ale i prostředek dopravy a průmyslu.

Sobotní ráno jsme se na Viu sjížděli ze všech směrů, abychom se po krátkém vlakovém přesunu všichni úspěšně sešli na nádraží v Libochovanech. Odtud jsme již chtěli pokračovat pěšky. Až do cílových Litoměřic to bylo i poslední údolní zastavení při řece Labi. Sluníčko nádherně svítilo, počasí si Cibiáni umí objednat opravdu perfektní. Ač padl i návrh zajít si trochu zpět do starých Libochovan, neboť zde dle všech informací působí hostinec Na Kovárně s Velkým Březnem na čepu, nakonec více hlasů disciplinovaně hovořilo pro to vyrazit rovnou na cestu. Čas dne přece jen není nafukovací a nějaké nečekané zdržení hned na začátku by mohlo být později na škodu.

Historické Libochovany. Kdesi pod kostelem se nachází nenavštívená hospoda Na
Kovárně.

Vycházkové nadšení však výpravě vydrželo jen celých 200 metrů. Ještě než začala žlutá turistická značka vůbec stoupat k návrší hradiště Hrádek, zastavil naše kroky hvizd rozhodčího. Na hřišti místní dorost, na čepu ve stánku při něm velkobřezenská desítka. Sobotní dopoledne vždy na vsích a maloměstech patřilo fotbalu a nás těší, že stále patří i točenému pivu. Dle síly a nálady tak padají jeden dva Březňáci a naše cesta konečně začíná.

Fandíme a pijeme.

Náhorní kraj nad prudkými srázy labského údolí je dobře viditelný z vlaků, které projíždějí po druhé straně řeky pod ujetou dálnicí. Celý můj dosavadní život mne pak slovy "tam bych se chtěl někdy podívat" lákala trojice křížů pod vrcholem Kalvárie v dominantní poloze na skále takřka kolmo nad řekou. Díky letošní Via Cibia se mi to konečně splnilo. Zastávka u Tří křížů byla nejen povinným občerstvovacím zastavením, ale i příležitostí užít si toho nádherného výhledu. Je u nás jen pár takových. Ač viditelnost trochu narušoval mlžný opar, pohled do údolí řeky, křižované v sobotu poprvé v sezónně parníkem Porta Bohemica byl fascinující. Stejně jako les komínů průmyslových Lovosic, který možná řadě lidí přijde ošklivý, ale já si ho užívám a k tomuto místu prostě už nějak tak patří.

Tři kříže a pár piv.

Zastávka na posilněnou s pár pivy je však jen krátká a my rychle pokračujeme k jednomu z - alespoň pro mne - vrcholů cesty. Kamýk je nejen zříceninou hrádku s nádherným výhledem do krajiny, ale i stejnojmennou vesničkou, která je více známá zdejším pobytem Bedřicha Smetany a méně už svou malebností. Kamýcká náves je dodnes víceméně zachovalá v hmotě se zdejší typickou zděnou architekturou. Někdejší význam zdejšího panského sídla dokládá rozsáhlý areál hospodářského dvora na úpatí hradního kopce. Nás ale nejvíce zajímá místní hospůdka - jak jinak než Pod hradem, která se krčí zastíněná v soutce za místním obecním úřadem. Prameny zde dlouhá léta avizují pivo z hlavního města chmele, a tak jsme zvědaví.

Cesta ke Kamýku působí až filmovou scenérií.

Na čepu bohužel nakonec pivo z hlavního města piva, ale i tak jsme rádi. Jsme rádi, že je vůbec otevřeno, popravdě je teprve sobotní poledne. Místní vedoucí i paní za výčepem jsou moc příjemní, a tak i tu G11 dokážu přežít. Nežehrám ani natolik na pivo z velkopivovaru (nakonec jednu z debat při poněkud delším posezení na zdejší zahrádce věnujeme právě kvalitě piv z velkých pivovarů, ve které nepanuje nad pivy značky Gambrinus jasný názor), ale spíš nad odtržením podobné značky od zdejšího kraje. Kamýk se svým geniem loci by si určitě zasloužil víc. Ale buďme rádi i za ty dary.

Na kamýcké návsi. Místní hospůdka je vlevo,
slunečník Žateckého pivovaru svůj boj prohrál.

Kamýcká hospůdka je jinak taková běžná venkovská putyka, ale s neobyčejně příjemnou - již zmíněnou - zahrádkou. Posezení tady bylo jednou z nejhezčích chvil celé výpravy a Kamýk jako takový splnil moje očekávání. Nakonec i ta očekávání pivní, když jsme později, při výstupu na hradní kopec, otevřeli pod zdejší zříceninou dvě domácí piva Partyzán. Teprve díky vnímání bohatého aromatu naší American IPA docenil zbytek výpravy na Kamýku, proč s sebou na cestu taháme dva praktické cestovní "půllitry" objemu 0,2 l.

A pak že tahat sklo na výlety je zbytečnost. ;) Foto: Martin Veselý (výřez).

Jak se na Kamýku přelilo dopoledne v odpoledne, pomalu se přelévala i turistická morálka naší výpravy. Přesto jsme ještě jednou toho dne vystoupali do výšin s nádherným výhledem. Vrch Plešivec je jím vyhlášený, stejně jako kamennými poli, které zde vytvořil zub času a eroze. Klopýtání po nich bylo v tom slunečném horkém odpoledni opravdu náročné a není náhodou, že na vrcholu kopce, ve stínu malého lesíka, padlo více než hodně pivních osvěžení. Včetně výborného 18° Baltic Porteru ze Svatokopeckého pivovaru (díky Ivoši ještě jednou za vybavení jím na cesty!). Ač jsem se po Kosteleckém Chmelovárku dušoval, že už ho nikdy nebudu pít, nakonec jsem jím nepohrdl ani tentokrát. Tajný tip: až jednou vylezete na kamennou horu v letním parnu, není lepšího osvěžení než lahev odporně silného ležáku. Ocenili ho, myslím, všichni. ;)

Výstup na Plešivec s Kamýkem a Středohořím za (pod) zády.

Po sestupu z Plešivce morálka výpravy definitivně klesla do módu unaveného opivněného jarního odpoledne. Věřte tomu nebo ne, ale i na návsi další vesničky po cestě, Hlinné, byla otevřená hospoda. Nijak objevně nazvaná prostě "Hospoda Hlinná", nijak objevně s nabídkou z PP, ale jak už jsem tu jednou napsal. Díky za ní. V tomto kraji ještě více nepatřičně působil Radegast na čepu, na druhou stranu, ani se nepamatuji, kdy jsem toto pivo naposledy pil, a tak jsem nepohrdl.

Absolutní veget na pěkné hlinenské návsi.

A nepohrdl ani zbytek výpravy, která se v Hlinné trochu rozdrolila. Menší část spěchala nejkratší cestou do Litoměřic na plánovanou oslavu narozenin, větší část nic nedbala ohromného zpoždění, které jsme po cestě nabrali, a věnovala se zasloužené relaxaci na pěkné Hlinenské návsi. V takovém prostředí a při takovém počasí musí dobře chutnat snad každé pivo (teda s výjimkou Staropramenu, samozřejmě). Rozpad pochodového nadšení tak byl vyvážen jedním z nejpříjemnějších zastavení letošního jara. Což se nebojím takto napsat, i přestože začalo teprve skutečně nedávno.

Světla a stíny odpoledního jara v Českém Středohoří.

Zhodnocení situace nakonec vedlo k revizi celkového plánu výletu, a tak výšlap na Hradiště a cestu přes Mentaurov do Skalice si necháme někdy na příště. Slunce začalo pomalu, pomaličku sestupovat za obzor kdesi na nekonečném západě české roviny a my v prodlužování jeho stínů sestupovali z Hlinné rovnou k Litoměřicům. Věže jejich krásného historického centra v údolí pod námi měnily barvy odpoledního smrákání.

Klesáme do Litoměřic.

Cestou necestou, po silničkách i po lukách jsme nejkratším možným způsobem mířili do cíle naší výpravy. Žízeň, možná únava a také fotogeničnost scenerie způsobila, že se celá výprava roztrhala do velmi dlouhého hada, který se dal dohromady až dole ve městě, respektive na Pokratickém předměstí v hospůdce U Dědka. Na čepu překvapivě nikoliv Březňák, ale Holba z dalekých Jeseníků (Holba je v tomto kraji, co jsem se tak díval, vůbec oblíbeným pivem - že by nějaký aktivní obchoďák v terénu ;) ).

Podvečerní nálada U Dědka na Pokratickém předměstí. Foto: Martin Veselý (výřez).

Hospůdka U Dědka nebyla ale rozhodně naší finální destinací. Kromě zmiňované oslavy narozenin, na kterou beztak většina výpravy vůbec nedorazila, byl cílem samozřejmě i některý z místních pivovarů, kterými jsou Litoměřice dnes vyhlášené. Tehdy se výprava rozdělila naposledy. Já byl v té menší části, která si před definitivním koncem v Labuti ještě zaskočila na jeden světlý ležák do Biskupského pivovaru. Ten své brány otevřel teprve loni hned zkraje roku. Místní pivo na betoně zdejší trestuhodně nepřipravené zahrádky chutnalo výborně.

Biskupský pivovar loni v březnu. Frekventovaná Komenského ulice před ním je jeho
největší slabinou.

Tuto krátkou zmínku o Biskupském pivovaru berte jako malou náhradu za článek, který jsem loni touto dobou na blog připravoval potom, co jsem tento pivovar navštívil poprvé. Bohužel navždy zůstal ve stavu nedopsaných konceptů, ale z faktu, že jsem měl chuť sem znova zajít je snad jasné, že se mi tu líbilo a chutnalo i tenkrát.

Varna pivovárku.

Během posezení před Biskupským pivovarem definitivně propadalo stmívání do litoměřických ulic a následné poslední setkání celé výpravy na zahrádce pivovaru U Labutě se rozpustilo v opilecké tmě aprílové noci. Via Cibia byla u konce.

Byl jsem upřímně překvapen, že i na jaře roku 2017 žije česká - a v případě té sudetské je to překvapení zvlášť silné - vesnice hospodským životem. I v těch nejzapadlejších vesničkách na nás čekaly otevřené dveře návesních hospůdek, kolem kterých posedávali další poutníci, anebo i zdejší. Je dobrou zprávou, že místní život zatím tepe dál a věřím, že to tak bude i nadále - a bude jen lépe. S tajným přáním, aby bylo lépe i při výběru piv na čepu. Myslím, že v roce 2017 jsou doby, kdy vesnická hospoda musela automaticky znamenat logo velkovýrobce na fasádě dávno pryč a vývěsní štíty regionálních pivovarů by jim slušely mnohem víc. Mnohem lépe by se na ně pak při těch všech výletech, zastaveních i neplánovaných zásecích dívalo a určitě ještě lépe ochutnávalo. Uvidíme.

Rád se o tom, jak a kde žije venkovský (nejen pivní) život na Ústecku (ale i jinde) přesvědčím na další Via Cibia. Ta první s naší účastí mne totiž opravdu moc moc bavila a nic nám ani nevadilo, že kvůli tomu všemu pivnímu zdržování jsme si její trasu nakonec prodloužili ještě o pár pěkných kilometrů nočního pěšího výletu domů, když nám úspěšně ujely všechny původně reálně uvažované přípoje. Rozpustilé pivní výlety jsou snad jedinou oblastí života, kde mi nevadí narušování časových harmonogramů. Ba právě naopak, nějak tak to při nich vyhledávám. A nejen v tomto směru splnila letošní Via Cibia veškerá moje očekávání. ;)

Ze srdce jsem si přál, abych podobný příspěvek nemusel nikdy psát, ale situace, která se vyvinula v posledních měsících a zvláště týdnech mne donutila, abych vzal do ruky pero a usedl k papíru. O Pivním baru Azyl v Liberci jsem tady na blogu v minulosti psal již vícekrát a vždy mi to činilo radost. Protože Azyl mi činí radost. Nyní mám ale důvody zcela jiné - obavy a starost o jeho pokračování. Přestože aktuální situace zřejmě nepovede (a ani zřejmě vést nemůže) k ukončení provozu tohoto specifického místa, vyhlídky do budoucna nejsou vůbec sympatické. Dnešní situace navíc dokazuje, že věc je mnohem složitější a souvisí s řadou na první pohled nesouvisejících faktorů, které bohužel dávají dohromady obrázek skládanky, jak také vypadá česká společnost v roce 2017.

Pivní bar Azyl a jeho typický návštěvník.

Přestože o věci bylo na více místech napsáno již mnoho - od poměrně objektivních zhodnocení situace přes vyjádření provozovatele baru až po zcela tendenčně zaměřené články, krátce zde problém shrnu, aby si i čtenáři blogu mohli udělat obrázek. Pivní bar Azyl vznikl roku 2009 v okrajové části libereckého dolního centra, na samém konci staré tovární čtvrti kolem ulice Široká. Ta ani na začátku 21. století není svým charakterem nic dlužná své špinavé minulosti. Zchátralé domy, opuštěné staré fabriky, řada neupravených zarostlých pozemků. Právě v takovém prostředí byl v posledních osmi letech vybudován podnik, který celý prostor nejen oživil, ale zároveň funkčně doplnil jeho specifickou atmosféru.

Okolí Široké ulice na historickém snímku. Tato čtvrť Liberce původně vznikla živelnou
výstavbou dělnických domků nahuštěných v úzkých uličkách a následným vznikem řady
továren, které využívaly vodní síly několika zde protékajících potoků. Místo si dodnes, i
po několika desetiletích, udržuje specifický genius loci špinavé tovární čtvrti. Spolek Na
Ladech si z nějakých mně ne zcela jasných příčin jako hlavní poslání vytyčil "zachování
historického výrazu Lokality jako klidové městské čtvrti" (citováno ze stanov spolku).

Původně malý pivní bar se postupem času, do velké míry živelně, rozrostl do podoby hudebního klubu s velkou pivní zahradou ve stínu vzrostlých stromů. O ní budu za chvíli mluvit ještě šířeji. Provoz Azylu a jeho produkce víceméně, s jedinou výraznou výjimkou, nikdy nikomu nevadil a naopak tento opuštěný kout Liberce jeho kulturně-společenský impuls spíš oceňoval. A co víc, Azyl kromě původního zaměření - pivního baru (kterým je i dnes, takovou nabídku piva z celého světa nenabízí nejen žádná jiná hospoda v Liberci, ale snad v celých severních Čechách) - se postupně stal i zázemím pro řadu nejrůznějších občanských aktivit či kulturních akcí. Prostor se zároveň vyprofiloval jako místo se silným svobodomyslným poselstvím a místo či možnost se zde realizovat v něm měl takřka každý.

Pivo na zahrádce Azylu chutná nejlépe. Její atmosféra
připomíná zajímavou kombinaci bavorských kellerů a
berlínských komunitních center.

Když píšu takřka každý, tak snad s výjimkou neonacistů, bolševiků a podobné verbeže, jejíž ideologický rámec je právě tím, který smyslu Azylu odporuje. Dokázal jsem vždy pochopit, že podoba a nastavení klubu nemuselo každému na první pohled svou odlišností zcela úplně vyhovovat. Na druhou stranu, snad nikdy jsem se nesetkal ze strany lidí, kteří Azyl měli možnost více poznat, s nějakou kritikou, naopak. Duch seberealizace a důraz na poselství svobody vždy byly tím, co jeho návštěvníci "zvenku" oceňovali (a já naopak nyní velmi oceňuji a vážím si jejich podpory, které se v současné situaci Azylu z jejich strany dostává).

Azyl jako prostor pro konání společenských akcí:
Partyzánských pivních setkání se každoročně
účastní několik desítek sládků, majitelů pivovarů,
provozovatelů pivnic, historiků a vůbec přátel
dobrého piva a pivovarnictví.

Situace se radikálně změnila, když si v druhé polovině loňského roku na maličkém pozemku přímo naproti Azylu postavil dům jistý pan Smetana, který se záhy začal v místě angažovat jako hlas starousedlíků. Existují lokality, které dlouhá léta fungují a žijí v rovnováze dané povahou všech, kteří v nich koexistují a kteří dokážou navzájem tolerovat, podporovat, anebo v případě problémů diskutovat a řešit situace tak, aby synergie jejich působení přispívala k oživování daného prostoru. Přirozeně. Přesně tuto rovnováhu se panu Smetanovi podařilo narušit. Záhy po nastěhování založil s dvěma dalšími občany (včetně výše zmíněné notorické stěžovatelky) Spolek Na Ladech, jehož cílem má být údajně zvelebení okolního prostoru. Osobně nevidím na podobném snažení nic špatného. Za chybu ale považuji, když se někdo zcela uměle bez znalostí a s ne zcela jasnými záměry rozhodne přetvářet prostor, který desetiletí, možná staletí žije svým vlastním životem za udržování mimořádného genia loci.

Azyl poskytuje prostor i setkáním domovařičů. Ochutnat vzorky svých domácích piv
zde mohli např. na Libereckém IPA festiválku v roce 2016.

Pivní bar Azyl, jeho specifická podoba, neuchopitelný rámec jeho kulturně-společenského přesahu a v neposlední řadě zejména pak skutečnost, že do něj chodí lidé, kteří - světe div se - konzumují alkoholické nápoje a domů pak odcházejí třeba i opilí se zřejmě stala zmíněnému spolku natolik obtěžující, že se rozhodli jeho existenci znepříjemnit, anebo nejlépe zcela zrušit (jak nakonec nepokrytě přiznávají na jedné nahrávce, kterou sami původně pořídili ze zcela jiných důvodů). Na začátku hry dostali do ruky silné karty.

Pivo jako kultura. Zde narážení vysmoleného
dubového soudku se speciálním pivem.

Vracím se zpět na začátek, vracím se na pivní zahrádku Azylu. Její prostor vznikl před lety víceméně přirozeně na dvoře v sousedství domu, ve kterém Azyl sídlí. Dvůr byl zanedbaný, nevyužívaný a plný odpadků. O jeho úklid a zvelebení do podoby, jak ho známe dnes, se postarali sami návštěvníci klubu, avšak Hanz, jeho provozovatel, zde udělal zásadní chybu, která je původcem všech současných problémů. Ať měl důvody jakékoliv, provoz zahrádky patřičně nenechal zpapírovat, což v zrcadle věci, kdy pozemek ve skutečnosti patří městu je zásadním zádrhelem. Pomíjím nyní veškerá zákonná opatření, která se ve věci nyní řeší (a která snad povedou i k jeho alespoň částečné zpětné legalizaci), podstatnější příběh se totiž odehrával jinde.

Pivo jako vzdělávání. Azyl dal ve své historii prostor i řadě přednášek, zde konkrétně
hovoří Václav Vomáčko ze skupiny českých hodnotitelů BJCP o fenoménu pivního
stylu IPA (Liberecký IPA festiválek 2017).

Spolek Na Ladech město požádal o výpůjčku daného prostoru s tím, že by na ní rád provozoval komunitní zahradu (o tom, zda za žádostí stály čisté úmysly, anebo záměr zlikvidovat zahrádku Azylu, nechám k posouzení na čtenářích). Město pozemek spolku "přikleplo", aby ale záhy obdrželo žádost na jeho odkoupení od majitele objektu, kde Azyl působí, kterou se samozřejmě muselo začít také zabývat. Drobný spor kolem zapomenutého dvora na konci Široké ulice se náhle stal veřejným politikem (se vším, co taková věc ve městě pod Ještědem přináší), jehož se - v tuto chvíli ani ani ne zas tolik vlastní vinou - stal Azyl součástí, kterou nikdy nechtěl být. Problémem se tak otevřela cesta ke vleklému sporu, na jehož konci možná bude pozemek ve vlastnictví majitele objektu (a možná také ne), pivní zahrádka bude pokračovat (a třeba také nebude), ale tak nebo tak bude samozřejmě pokračovat Pivní bar Azyl. Jenže.

Pivo jako alkoholický nápoj. Možná to někoho překvapí, ale Azyl tu a tam opouštějí
hosté ne zcela střízliví. Je úkolem Pivního baru, aby kultivoval jejich chování tak, aby
nebylo trnem v oku ostatním. Spor kolem Pivního baru Azyl je i sporem o diskurz
ohledně využívání městského prostoru, trávení volného času a zejména sousedských
vztahů.

Jenže - a to je důvod, proč jsem se nakonec rozhodl celý tento příspěvek napsat. Poslední měsíce v Azylu nejsou takové, které jsme pamatovali poslední osm let. Poslední měsíce v Azylu jsou spojeny s takřka každodenní návštěvou městské policie, která je nucena na "podněty občanů" kontrolovat údajný hluk linoucí se z hospody (nutno poznamenat, že obvykle zbytečně, pokutou skončila jediná z těchto kontrol). Na provoz Azylu jsou v sérii krátce za sebou posílány kontroly ze strany hygieny, hasičů, stavebního odboru, živnostenského odboru a další (není těžké domýšlet, kdo za podněty asi stojí). Prostor Azylu je pravidelně - a zřejmě cíleně - monitorován kamerou z protějšího domu a jeho majitel disponuje řadou záznamů, na kterých jsou opakovaně natočeni návštěvníci Azylu, jejich auta ad.

Azyl poskytl za osm let existence prostor pro vystoupení stovkám kapel z celého světa.

Zatím jako nepodložená spekulace se jeví událost z předminulého týdne, kdy do Azylu dorazil neznámý člověk, který se několik desítek minut pokoušel vyvolat konflikt a svou angažovanost zakončil výzvou výčepnímu "ať s ním jde ven". Výčepní samozřejmě s díky odmítl a poslal provokatéra tam kam patří. Možná to byla náhoda, ale možná taky ne a je otázkou, zda kameraman odnaproti právě nečekal na svůj mistrovský záběr. Kolektiv kolem Azylu se může donekonečna snažit situaci řešit, vycházet vstříc, ale je jasné, že nikdy si nemůže být 100% jistý (a ani to není v silách běžného člověka), že se nějakým - byť jakýmkoliv - způsobem takříkajíc nenamočí.

Fireshow před Azylem jako kulturní doprovod jedné z akcí. Dnes bychom z něj,
kromě pěkného zážitku, měli možná natočené i nějaké to video.

Je rok 2017 a stát přináší na bedra obyčejných lidí, drobných podnikatelů explicitně, jedno nařízení za druhým. Azyl, fungující celých osm let zejména na principech DIY (Do It Yourself), za přispění jeho vlastních návštěvníků jak finančními, tak lidskými zdroji působí v podobném světě trochu jako zjevení. Hospody a kluby se zavírají, tu nezvládli EET, tu je vyčerpala ta a ta úřední zvůle. Azyl vše překonal a šel dál. Možná to zrovna z mých úst bude znít divně, ale přiznám se, že jsem nikdy neměl z principu až takový problém s podstatou většiny těchto nařízení, která "shora" přicházejí. Nakonec, zákony jsem vždy vnímal, že jsou tu primárně od toho, aby udržovaly společnost v koherentně funkčním režimu a udržovaly její - už sám o sobě tolik vratký - vztah se státem. Pokud pak nejsou zákony z principu namířené proti lidem (což chci - možná trochu naivně - věřit, že tak většinou skutečně je) a není v praxi nutné jejich destruktivní nadvynucování zbytečnými restrikcemi a kontrolami, neměly by logicky působit negativně.

Benefiční dražba děl libereckých umělců v rámci akce "Obraz pro obraz", která
podpořila aktivity směřující k zákazu kožešinových farem v ČR. Akce proběhla v
létě 2015 za účasti široké veřejnosti na zahrádce Azylu.

Problém ale nastává tehdy, pokud se synergický běh společnosti někdo rozhodne narušit a do ruky dostane díky těmto nařízením takové trumfy z rukávu, že se proti nim stává férová hra takřka zbytečnou. Azyl možná vyhraje boj o svojí zahrádku, zatím přežil bez ztráty kytičky řadu kontrol, a i když ty které aktuálně probíhají možná nějakou drobnou újmu přinesou, konec podniku stejně zřejmě nezpůsobí. Co ale bude dál? Další kontroly se dají čekat a zásahy státu, který právní rámec fungování podobných podniků svázal do tolika ne úplně jednoznačně splnitelných opatření, dávají sociálně zřejmě ne zcela vyspělým lidem do ruky zbraně, proti kterým se těžko bojuje. Těžko říci, zda může situace, kdy se druhá strana není ochotna jakkoliv domluvit, vůbec dopadnout dobře.

Pivní bar Azyl představuje alternativní prostor s výrazným společenským přesahem.
Dokladem může být i akce z konce letošního dubna, kdy zde svůj večírek uspořádali
účastníci mezinárodní archivářské konference. Jako kulturní program vystoupila
legendární liberecká undergroundová kapela Drobný za bůra.

Azyl pro mne vždy byl místem, kde jsem se cítil být doma, místem, kde jsem se mohl realizovat, kde fungují principy, kterých si v životě nejvíce vážím - osobní angažovanost, aktivity, které nejsou motivovány ziskem, schopnost kolektivně fungovat, touha zpřístupnit prostor a jeho možnosti všem bez rozdílu pohlaví, orientace, rasy i víry a zároveň se vymezit vůči těm, kteří podobnou svobodu netolerují. Ve chvíli, kdy ale stát dává falešné karty do rukou těm, kterým jsou podobné principy cizí si uvědomuji nejvíc, jak je existence míst jako Pivní bar Azyl, těchto malých ostrůvků svobody, pro společnost tolik důležitá a nenahraditelná.

Výše psaný příspěvek je pouze mou osobní výpovědí. Hanz Horáček, provozovatel Azylu, se na ní nijak nepodílel a ani neví o tom, že jsem se rozhodl jí napsat. Je mi jasné, že tento příspěvek chod událostí kolem Azylu neovlivní, hlavní motivací pro jeho napsání (kromě výše řečeného) byla snaha Hanze alespoň trochu v současné situaci podpořit, neboť si ho vážím mimo jiné i jako člověka, který mi v minulosti vícekrát nezištně pomohl a vím, že by to tak bylo i kdykoliv znova.

O existenci akce jménem Český pivní festival jsem měl samozřejmě již dlouhá léta vědomost. Moc jsem se o něj ale nezajímal a účast na něm odmítal. Odmítal i přátelům, kteří mne na něj tu a tam chtěli vytáhnout. Nějak jsem tu akci nevnímal, že by měla být určena zrovna pro mne. O tom, že preferuji spíše menší a komornější akce jsem tu již dříve na blogu asi psal. Festival minipivovarů na Pražském hradě (o kterém tu ale letos už psát nebudu, protože mi po těch letech už došla inspirace co - snad jen, že letos mi to přišlo nějaké lepší, možná proto, že jsem akci poprvé navštívil v sobotu) považuji za hranu, za kterou asi nejsem ochotný jít. Přesto jsem šel a jednu květnovou sobotu se vydal do obřího party stanu na pražské Letné, který 16 dní akci Český pivní festival hostil.

Český pivní festival pod dohledem.

Nebylo to náhodou. Loni na podzim jsme se - poměrně náhodně - poznali se Šárkou (která pije pivo) a záhy se i osobně setkali na Pivním partyzánském setkání v Liberci. S Šárkou jsme si hned padli do oka a moje cesta na Letnou byla víceméně reakcí na její pozvání. Šárka je dnes totiž mozkem i motorem této akce potom, co předchozí pořadatelský kolektiv, kterého byla členem, dal od akce ruce pryč a ona se sama rozhodla, že to potáhne dál. Po svém a třeba trochu jinak. A tak jsem zaplatil stovku vstupného a vstoupil do - v mém pohledu - jámy lvové.

Atrium festivalového stanu, aneb zahrádka na fotografování fejsbukových lajfstajlových
fotek z festivalu.

Sobotní odpoledne bylo pro vystrašené Partyzány ideální chvílí, kdy na akci zamířit. Stovky lidí, hluk, skupiny popíjející a řvoucí omladiny (omladinou rozuměj +- 30 let), převážně zahraničních turistů. Chvíli jsem se zdráhal pokračovat, ale pak jsem si řekl, proč ne a vcítil se do role turisty, který se zúčastní největší pivní akce v navštívené zemi a vrhl se do centra dění. Komplex stanů, které akci zastřešovaly, tvořily ochoz, uvnitř kterého se nacházel příjemný plácek pod otevřeným nebem. To mi přišlo jako vtipný nápad - zahrádka byla příjemně odstíněná od hluku velkoměsta. V levé kryté části za hlavním vstupem se nacházel VIP prostor s obsluhou, pódium, na kterém probíhal kulturní program a taková hlavní plocha k sezení. Nabídka pivovarů zejména z průmyslového světa (Svijany, Regent).

Hlavní festivalový prostor (foceno v úterý, kdy tu bylo nadpříjemně prázdno).

Jednu ze spojnic do pravé části pak zabíral plac s občerstvením - co jsem viděl, tak poměrně bohatým, originálním a na české pivní akce zajímavým (i když ne moc pro mne, víc vege nabídku bych ocenil). Pravé křídlo pak patřilo pivní rozmanitosti - dlouhému pásu výčepů rozdělených na tři barevné sekce dle typu nabídky - od běžnějších záležitostí přes zajímavosti zejména z minipivovarů až po speciality točené pouze do malého skla. A od nich další spojnice do hlavního sálu s několika stánky provozovaných přímo minipivovary. V tomto rohu, nepřekvapí, jsem strávil nejvíce času.

Barevně odlišené sekce pivní rozmanitosti.

Frýdlant, Zichovec, anebo Raven patří k tomu nejlepšímu u nás a i na pípách pivní rozmanitosti byla řada ochutnání hodných piv (včetně takových, která jsem nikdy neměl), takže po této stránce jsem byl spokojen. A já byl vlastně nakonec spokojen docela. Když jsem na Letnou mířil, uvažoval jsem, že se ozvu kumpánovi Fandovi, který bydlí nedaleko a který mne právě v minulosti na akci nejvíce lákal. Pak jsem si to ale rozmyslel. S Františkem to vždy končí nad ránem a já chtěl být brzy doma a pokud možno střízlivý. Co čert nechtěl, nakonec jsem se s Fandou na festivalu seknul do zavíračky a pak i déle v letenských putykách. My se totiž po deseti minutách mé přítomnosti na festivalu zcela náhodně v tom davu potkali. Takový už je život a já byl nakonec rád. :D

Stánky minipivovarů.

A byl jsem rád, že jsme našli chvíli pokecat i se Šárkou a jejím věčně usměvavým partnerem Milanem. A ne jednou. V úterý jsem měl přes Letnou ještě jednou cestu, tak jsem se ještě jednou zastavil, abych paní pořadatelku ještě jednou pozdravil a také, abych si ozkoušel, jak vypadá Český pivní festival ve chvílích klidných všednodenních odpolední. Nemel jsem moc času, ale jedno pivo u stánku mého oblíbeného Albrechta bylo povinností

Albrecht, Šárka a dva Partyzáni. Kdo najde toho druhého, má u mne Partyzána. ;)

Nechci tvrdit, že povinností pro mne bude navštívit Český pivní festival i v příštích letech, ale jedno vím jistě. I když Partyzán překročil svůj Rubikon a jednou nohou zahučel do světa pivního mainstreamu, odcházel s celkem příjemným pocitem, že ta akce zas tak strašná není. Naopak, odcházel s pocitem, že koncept, který Šárka nastavila je zajímavý, udržitelný a určitě ne urážlivý. A za to jí patří určitě dík.

PS: v rámci festivalu byly distribuovány Beer Times - oficiální tiskovina akce. Kromě jiného v ní vyšel i takový kratičký výkřik Pivního Partyzána o vysedávání na pivních zahrádkách. Do článku tiskařský šotek propašoval trestuhodný lapsus. Kdo ho objeví nic nedostane, ale - ač se chyba neodehrála na mé straně - se za ten omyl případným čtenářům omlouvám. ;)

Když se dnes řekne "Přerov" málokdo si již vybaví pouze místní stálici Zubra. Od roku 2009 působí ve městě i minipivovar Parník. Jak to poslední dobou nestíhám sledovat, byl jsem příjemně překvapen, že loni byl nikoliv daleko od něj otevřen na jižním předměstí ještě další minipivovar, pojmenovaný dle lokace (v rámci města) Jižan. Polovina června u nás od loňska už patří (a věřím, že i nadále bude patřit) i pivem motivovanému pobytu ve Zlíně, respektive na nedalekém zámku Klečůvka. Zatímco loni jsem koncept příspěvku o této návštěvě a o tom, co jsme prožili při pivních toulkách v okolí, trestuhodně nedotáhl do konce, letos jsem důslednější. V pátek 9. června v předvečer akce "A" a také za naprosto nesnesitelného vedra, jsme vyrazili vlakem do nedalekého Přerova na pivní průzkum.

Přerov.

V Přerově na pivu jsem už kdysi byl. Bylo to tenkrát cestou domů z legendárního chmelovárku, kdy jsme čas na přestup využili prozkoumáním právě v Parníku, který je na dohled od nádraží. Pamatuji, že to tenkrát byla veliká sranda, kdy se koktalo, rozlévalo se pivo a někteří specialisté dokázali i spadnout pod vlak. No, nechte si to někdy u piva vyprávět. Tentokrát to bylo mnohem více v klidu, ale o to více poctivé. Na přerovský průzkum jsme si vyhradili celé odpoledne.

Nádraží je v Přerově jednou z nejhezčích věcí k vidění

Dnešní Zubr je potomkem jednoho ze skupiny tradičních českých průmyslových pivovarů, které zrodila stejnojmenná revoluce v době pomalu končícího boomu zakladatelské horečky na přelomu 60. a 70. let 19. století. U jeho zrodu stáli akcionáři a později přežil i prožil všechny doby, války i režimy, aby se nakonec víceméně hned po roce 1989 stal součástí koncernu PMS (resp. dříve MSP), ve kterém prosperuje dodnes.

Založeno 1872.

Před lety, kdy ještě regionální průmyslové pivovary byly tím, čím jsou dnes minipivovárky (tzn. těžce lokální záležitostí, na kterou narazit jinde byl docela problém) jsem Zubr skutečně považoval za orientální pivovar s unikátním produktem. Pokud se nepletu, poprvé jsem ho točený ochutnal až v roce 2005, ale nikoliv na Hané, ale překvapivě v pivnici U Fracarů v břeclavské Poštorné. Tenkrát mi vůbec nechutnal. Přesládlé divné pivo, tak jsem si ho zapamatoval a později opakovaně tak osvěžil. Pak už jsem ho nevyhledával.

Vrátnice do pivovaru s pohledem na sladovnu. Zeď vlevo již patří k zahradní restauraci.

Doby se změnily, přístup k pivu u nás a obchodní strategie také a Zubr je dnes zcela běžně k dostání např. v obchodní síti Albert. Tchán ho občas lahvový kupuje a tak ho občas i piju. Nijak mne neuráží, ale že bych si z něj musel sednout na zadek se říci nedá. Byl jsem proto zvědavý, jaký bude točený a navíc pod komínem.

Pokračování předchozího snímku - zahradní restaurace a Pivovarská (vlevo).

Budovy přerovského pivovaru stojí na velmi strategické poloze mezi krásným nádražím a centrem města. Tradiční silueta pivovaru se sladovnou (hvozdový komín je vidět opravdu zdaleka) je dominantou své čtvrti a zabírá, spolu s dalšími výrobními provozy obrovský blok, který dodnes působí trochu komunikační bariéru. Pokud jí ale obejdete z levé strany, Škodovou ulicí, narazíte po pár desítkách metrů nejdříve na zahrádku a následně i na objekt pivovarské restaurace. Mimochodem moc pěkné restaurace.

Stylový výčep v pivovarské restauraci.

Její interiér ve dvou výškových úrovních je pěkně komplexně opraven a jako takový dělá čest svému jménu. Částečně spojený i částečně nespojený je se zahrádkou v sousedství. Ta sice pod statnými stromy může být příjemná, ale její podoba mi moc neseděla. řada stolů v kójích po jejím obvodu působí trochu násilně a direktivně a chybí jí kouzlo milých pivovarských zahrádek . Měl jsem trochu pocit spíš jak ve westernovém městečku, než v adekvátním prostředí zahrádky tradičního českého pivovaru.

Moc pěkně upravené prostory lákaly k posezení...

Na zahrádce není nepochopitelně na čepu kompletní nabídka restaurace, a tak návštěvník musí, pokud chce ochutnat vše, dovnitř. Respektive díky ochotné obsluze nemusí, ale zeptat se musí, to jo. A já se ptal ač jsme nechtěli ochutnat vše, pouze něco. Venku totiž trestuhodně nebyl v nabídce světlý 12° ležák v nefiltrované podobě, který mám dojem jinde než tady k dostání není. Ten byl jasnou volbou a doplnili jsme ho světlo jedenáctkou Zubr Grand. Nakonec u mne zvítězil druhý zmíněný. Ač jsem měl žízeň jako velbloud, byl ten nefiltr takový plný a sladší - skoro jak ten Zubr, kterého jsem pamatoval. Grand byl naopak parádně svěží a v tom horku bodnul.

... ale léto je léto. Jen tu zahrádku trochu zútulnit.

Návštěva u Zubra tak překvapila a potěšila - není dnes pravidlem, že průmyslové pivovary disponují vlastní restaurací v areálu a tato byla skutečně starosvětská. Jen kdyby se nějaký architekt podíval i na tu zahrádku - to by byla teprv radost. Jestli zas někdy přes Přerov pojedu vlakem, rád sem na jedno zase zaskočím.

Takto kalný nefiltr z průmyslového pivovaru jsem už
dlouho neviděl. Filtrovaná 11° ale byla lepší.

Přesun ze Zubra až na daleké jižní předměstí (odkud to pak ale zase není už tak daleko na vlak) vedl přes přerovské historické centrum. Respektive, Přerov dnes představuje pouze torzo kdysi výstavného města. Nahodilá nekoncepční výstavba z období minulého režimu se na jeho intravilánu drsně podepsala. Přerov je tak dnes spíše směsí nahodile se prolínající historické a současné výstavby prolámané řadou prázdných ploch a nedodělaných výkřiků.

Odvrácená strana Přerova - pohled z hradeb na sídliště pod starým městem.

Jako ostrov v tomto světle působí překvapivé intaktně dochované horní město, prapůvodní základ města s zámkem a domy s historickými podloubími. Navíc se jedná dnes paradoxně o trochu odsunutý prostor, který tak dýchá klidem a pohodou. Nutno ale dodat, že v posledních letech i Přerov roste do krásy, zejména v postupně rekonstruovaném předmostí pod starým městem.

A naopak kouzelná atmosféra oázy Horního náměstí.

Po jeho prohlídce jsme se vydali za velkou neznámou, teprve rok otevřeným pivovarem Jižan. Dle webových stránek jsem očekával cokoliv. Pivovar vznikl až dodatečně v areálu hotelu a restaurace v postmoderním objektu postaveném mezi dvěma stylovými sídlišti při silničním průtahu městem. Všechny vstupní ingredience nezněly moc dobře, a tak jsme nakonec byli příjemně překvapeni. Pokud pominu zmíněný postmoderní výraz prostoru, který se promítal i do zpracování materiálů pivovaru, jednalo se o moc pěkné místo.

Příchod k pivovaru Jižan...

Hlavní dějství kolem pivovaru se totiž v letních měsících točí na veliké členité zahrádce po vysokými stromy, od silnice odstíněné poctivým živým plotem s dětským koutkem a výdejním okénkem od výčepu. Takové mám nejraději. Sice by to možná stálo trochu opravit inventář a dodělat prostředí, ale jinak celkově veliký palec nahoru. Celá zahrádka je navíc s obsluhou, která byla navíc ochotná, rychlá a usměvavá. Co víc si přát?

... a překvapení v podobě parádní zahradní restaurace.

Když jsme obcházeli objekt pivovaru dle šipek nečekal jsem, že se z liduprázdného rozpáleného sídliště jako mávnutím kouzelného proutku přeneseme na přeplněnou pivní zahradu ve stínu stromů. A navíc s dobrým pivem. Pivovar Jižan má v nabídce nekonečnou nabídku spodně kvašených piv, včetně sezonních a speciálních. Navíc v cenových kategoriích v minipivovarském světě nevídaných (půllitr od 20 do 30 Kč dle typu).

Tady vládne pohoda (v pozadí vlevo je výčepní okénko).

V tom horku skvěle bodla světlá 9° i světlá 10° i když ta první s povinnou mladinovou příchutí. Nejlepším pivem jsme rozhodně označili výbornou světlou 11°, které převálcovala naopak ne zcela přesvědčivý 12° ležák. Polotmavý ležák byl dobrý, ale v tom horku tolik nejel. Pouze z povinnosti jsem ochutnal pro mne trochu nesmyslně "Märzen" pojmenovaný a trochu nesmyslně sezónně uvařený medovo-mandlový ležák. Ulepkaný a špatně pitelný, dali jsme ho jen třetinku pro úplnost.

S horkem roste žízeň...

Veškerá nabídka pivovaru je navíc k dispozici i v PET lahvích, které, pokud zrovna nejsou k mání přímo na hospodě, lze zakoupit i na recepci souvisejícího hotelu. PETkou té dobré 11° jsme na cestu domů a na večerní posezení nepohrdli. Minipivovar Jižan byl moc příjemným překvapením a pokud někdy v Přerově budete, nenechte se odradit jeho trochu nepřitažlivou polohou ani vnějším vzhledem a vstupte. Ale raději dokud je ještě teplo, vnitřní prostory kvalit zahrádky neoplývají. Ale pivo tady mají dobré.

Varna pivovaru Jižan.

Cestou na nádraží jsme se chtěli zastavit ještě v Parníku posedět, ale v Jižanovi jsme se rozseděli natolik, že jsme stihli jen jedno malé, opravdu rychlé, pivo. Ani nám to nevadilo, pivovárek jsme, jak jsem psal již výše, znali z dřívějška. Vlastně nás nakonec o tom, že si tu jedno opravdu dáme přesvědčil až pivní lístek, na kterém bylo mj. pivo pojmenované "Sv. Mikuláš". ;)

Takto se pivovar Parník otevírá parkovišti před hypermarketem.

Jednalo se o Belgický Ale, zřejmě Dubbel. Nebyl vůbec špatný, ale v tom horku tolik nejel. Mnohem více se hodila také ochutnaná pšenice, která měla veškeré akcenty klasického bavorského Weizenu. Víc se o Parníku asi nerozepíšu, ač by si to určitě zasloužil. Místo je to pěkné, pivo také není úplně marné (i když si pamatuji, že v minulosti jsem od něj pil i něco zcela nepitelného), ale naše 15 minutová návštěva zkrátka nedává podklad k tomu psát. A nakonec. Parník je již tradiční a na internetech o něm toho určitě najdete vícero napsáno.

Rychlá piva v Parníku.

Pivní průzkum Přerova se tak nakonec skvěle vydařil. Je radostí, jak se mění a naplňuje tuzemská pivní scéna. Jak pivovarů přibývá a trh je stále rozmanitější a rozmanitější. Výletník pak má možnost ve městech jako je Přerov navštívit průmyslový pivovar a dva minipivovary - každý úplně jiný a příšte si třeba vybrat, kde se mu nejvíce líbilo. Anebo zase obejít všechny? Je pravdou, že tentokrát nám chutnalo úplně všude, a tak - pokud nějaké příště bude - zase navštívíme všechny. Tentorkát ale půjdeme obrácenou cestou a začneme tentokrát upozaděným Parníkem. ;)

Když jsem tu loni psal o vydařeném víkendu u rybníka Vidláku nedaleko Kutné Hory, netušil jsem, že návrat sem bude nakonec spojený ne s jednonásobným, ale hned s dvojnásobným důvodem, proč sem zas jet. Vlastně trojnásobným. Respektive spíš čtyřnásobným. A když o tom přemýšlím, tak pětinásobným. 1) nás sem táhlo jedno přátelství, ale jen o tom bych asi na blogu nepsal. 2) Před nedávnem začal působit, jak jsem minule předjímal, v nových prostorách pivovar Malešov. 3) Jak jsem nepředjímal byl ještě dříve obnoven pivovar Lorec v Kutné Hoře. 4) No a jak jsem vlastně taky předjímal, příležitost ochutnat znova Zbraslavické pivo, ideálně někde přímo v místě výroby, byla povinnost. 5) Pracovní povinnosti mne posílaly - shodou okolností - do archivu v Kutné Hoře a tak trochu - shodou okolností - do těch Zbraslavic. Výlet do Kutné Hory a Zbraslavic tak byl spojením užitečného s příjemným. No a Malešov? S ohledem na velmi omezenou otvírací dobu jejich výčepu skvělá příležitost, jak se vykropit v neděli odpoledne. Pohrdli byste?

Přátelský pivovar Malešov vznikl v bezprostředním sousedství loni opravované místní tvrze (dnes bohužel zavřeno) v nádherné poloze nad říčkou Vrchlicí. Vláčkový výlet do Malešova tentokrát pojímáme i jako příležitost toto ospalé městečko trochu poznat, když minule to bylo jen na skok. Malešov je maloměstem v tom nejlepším slova smyslu s moc pěkným krajinným zázemím, starým židovským hřbitovem a návsí (místní prominou), kde již několik desítek let stojí čas. Z jejího nejhezčího zákoutí je už to jen skok k pivovaru. Díky krátké procházce si děláme opravdu žízeň a já jsem zvědavý, jaké bude malešovské domácí a přímo pod komínem.

Atmosféra Malešova.

Na zahrádce před pivovarem, pořád ještě trochu neupravené a pořád trochu staveniště (ale to se, myslím, brzy změní) je docela živo, dva ze tří stolů okupují cyklisté, ten poslední je tu pro nás. Prostor hospůdky je umístěn v moc pěkně zrekonstruované místnosti vedle zdejší Fire Station, ve výčepu se nachází i varna, studené hospodářství pivovaru je v podzemí k nahlédnutí prosklenou šachtou. Vše čisté a pěkné, ale chtělo by to prostor něčím doladit, oživit, jako celek to působilo trochu prázdně.

Zahrádka před pivovarem.

Na čepu bohužel již jen světlá 10° ležák a 15° IPA, ostatní vypité, nestíhají vařit. Malešovská desítka je jedno z nejlepších spodně kvašených piv, co jsem v českých minipivovarech kdy pil. Nekecám. Krásně osvěžující, tak akorát plné a hlavně krásně hořké a neuvěřitelně chmelově voňavé pivo, lehce kvasničné a celkem zakalené, ale to mi vůbec nevadí. Do toho časně letního vyprahla ideální pivo! Zkouším i IPU, ale ta mne moc nevzala. Sice asi splňovala všechny charakteristiky tohoto stylu, ale pro mne trochu nepříjemně drsně hořká a složitěji pitelná.

Výčep, vpravo mimo snímek je varna pivovaru.

Vracím se pak na celý zbytek odpoledne ke světlé desítce, těším se, až jí znova ochutnám. V neděli má bohužel výčep pouze do osmi a nám navíc jedou blbě vlaky zpátky, tak pokračování si necháváme natočit s sebou. Lahve stočené protitlakem bohužel nemají, nestíhají vařit. Vzhledem k tomu, jak mi tu chutnalo se ani nedivím. Loni jsem věřil, že Malešovský pivovar bude ve svém domácím působišti už jen přátelský. Pivo takové bylo jistě, obsluha a všichni, kdo se tam to odpoledne motali kolem také. Cesta lokálkou se zapadajícím sluncem těsně nad obzorem je bonus každého výletu, stejně jako dlouhý večer s s sebou natočeným pivem. Tohle se povedlo.

Malešovská světlá desítka a IPA.

Pondělí ráno s mírným tlukotem kovaříčka v hlavě mířím opět na vlakovou zastávku, tentokrát směr Kutná Hora. Místní archiv stojí takřka na dohled od staronového Loreckého pivovaru. Náhoda? Nemyslím si. Po vyřízení povinností směřuji nejkratší cestou přes tajemné rumiště starého zahradnictví (taky vám opuštěná zahradnictví přijdou tak strašidelná?) k pivovaru. Lorec je dnes trochu smutnou čtvrtí. Chaotická novodobější zástavba se zakusuje do starých domů, prim hrají proluky.

Pivovar Lorec jak z letáku.

Ve středu této ne moc pěkné scenerie, naštěstí ale v té snad nejhezčí části lokality, stojí kutnohorský pivovar. Jeho historie je dlouhá a zajímavá. Dodnes dochovaný původní symetrický barokní trakt pivovaru společně s bránou je dominantou provozu a také vděčným obrázkem pro fotografy. Já si dovolil obejít ho celý, abych viděl, že pivovar není jen baroko, ale bohužel i vlnité plechy. Věřím, že pivovar Kutná Hora jednou získá - nějak tak celkově - hezčí okolí, v tak historický významném městě by si to zasloužil. Na bráně se ptám na prodejnu, ale pivo k dispozici bohužel jen od basy výše.

Pohled přes pivovarský rybník. Vlnité plechy jsem fotil taky, ale dávat je sem nebudu.

Mířím tak do nedaleké restaurace Na Krétě, kde má být domácí pivo točené. Je to tak, na čepu 11° a 12° - oboje světlé ležáky. Místo mne těžko říci proč zklamalo, takové něčím trochu smutné a takové, řekl bych, typicky lorecké. Zklamáním je bohužel i pivo. Světlá 11° zcela nepitelná, dvanáctka se dá, ale hitparáda to není, těžko říci, zda je víc na vině někdo z výroby, anebo aktuálně nízká výtoč při pondělním poledni. V ledničce si všimnu novinky pivovaru "Summer Ale" v lahvi s patentním uzávěrem, a tak zkouším. Pivo mi napovídá, že chyba je spíš asi v pivovaře. Po nalití dělá pěnu o nepěkně velkých bublinách, která záhy mizí. Pivo drsné, podivně nevonící, ale vypitelné.

Restaurace Na Krétě naproti pivovaru.

Nakonec nejlepším pivem z Lorce volím světlou 10°, taktéž ležák, zakoupenou v lahvi v obchodě Enapo nedaleko od městského nádraží. Pivovar provozuje stejná společnost jako pivovar v Břeclavi a tím pádem i síť Enapo. Podobný je tak i koncept pivovaru, stáčení do půllitrového skla, pasterizace piva a také bohužel jeho kvalita. Ale abych jen nehaněl, tak pitelnost lahvové desítky mi dává prostor dát pivovaru další šanci. Uvidíme, Kutná Hora by si dobré místní pivo moc zasloužila.

Některá ale mají svá ale.

Třetí den jsou na řadě Zbraslavice. Místní pivo mne loni zklamalo jako žádné už dlouho, takže inspekce, opět lokálkou, ale tentokrát druhým směrem, vyrazila na revizi. Plány ve Zbraslavicích nám okamžitě hatí nečekaný déšť, a tak se hned po příjezdu uchylujeme do úkrytu v hotelu Svatý Hubert nad nádražím. Ne náhodou, na čepu mají 10° i 12° z místního pivovaru, majitel je snad taky společný. Pivo bohužel potvrzuje nekvality z loňského roku. Nevím, kde je problém, ale charakter obou piv zcela stejný a stejný jako loni - jsou trpká, těžká, knedlíkově plná a sotva pitelná.

Strategická pozice hotelu Svatý Hubert přímo u nádraží.

Chuť jsme si při posezení u Huberta spravili alespoň jídlem. Až se budete chtít někdy pořádně najíst, zastavte se. Skvělé jídlo a veliké porce jsou tu jistotou, litoval jsem, že žaludek přejedený k prasknutí nemohu spláchnout s chutí pivem na trávení, zbraslavický ležák jsem do sebe soukal s obtíží. Co dělají ve Zbraslavicích špatně netuším, ale budu rád za názory ostatních, zda mám takový problém jen já, anebo máte podobnou zkušenost?

Nedobrá zbraslavická 12°.

Během našeho azylu v Hubertovi vysvitlo sluníčko, a tak jsme se mohli vydat na průzkum města. Zbraslavice jsou malé ale příjemné zemědělské městečko, snad jen škoda toho neupraveného náměstí, jehož polovinu tvoří park opravený naposledy asi v 80. letech 20. století a druhou polovinu velká asfaltová plocha. Nejhezčí partie města je ale kolem zdejšího zámku, kam jsme primárně mířili. Za prvé zde současný pivovar působí a za druhé zde stojí nedaleko od něj zajímavý komín pivovaru starého, který jsem si potřeboval vyfotit.

Starý pivovar.

Velikost hospodářského zázemí místního panského sídla mne opravdu zaskočila. Pozitivně jsem byl překvapen i postupnou moc pěknou obnovou těchto prostor. K vidění je kromě zámku ještě stará tvrz, zmiňovaný starý pivovar, později snad využitý jako lihovar (a dnes trestuhodně zplanýrovaný), sýpka a další objekty. Dnešní zbraslavický pivovar pak působí přímo v zámku, v křídle směrem ke městu v sousedství pěkného arkádového ochozu. Prodej PET je provozován přímo v kanceláři vedle pivovaru, jehož provoz je celý umístěný do jedné místnosti. Všichni jsou tu příjemní a slušní, trochu mne mrzí, že mi to pivo vůbec nechutná.

Současný pivovar a zámek Zbraslavice.

Zpět k Vidláku volím pěší cestu. Chci zkusit dát šanci místní desítce alespoň na žízeň při rychlochůzi v horku, což se celkem daří. Zejména si ale chci ještě prohlédnout starý židovský hřbitov na protějším kopci, od kterého už skoro nemá smysl se vracet na nádraží. Židovské hřbitovy byly často nuceně zřizovány na ponižujících místech jako byly hradební příkopy, mrchoviště a podobně. Ten Zbraslavický byl "alespoň" hodně daleko od města, dnes navíc obepnutý takřka ze všech stran zahrádkářskou kolonií. Trochu podivné, ale hřbitov je to pěkný a tečka za návštěvou tady vydařená.

Rozloučení se Zbraslavicemi v pohledu přes židovský
hřbitov.

Opouštěl jsem Zbraslavice přes návrší směrem k Hetlínu s městem za zády. Zbraslavice mají moc pěkné panorama, které si v jeho ulicích člověk ani neuvědomí. Na úbočí kopce s vyčnívající kostelní věží a nenápadnou siluetou zámku s pivovarem pod ním. Miluji tyto odchody z měst do luk, polí a lesů s jejich věžemi a střechami za zády. Loni jsem takto opouštěl Malešov.

Těším se, až si to zase příště zopakuji, k takovým odchodům patří i dobré pivo. Malešovské tentokrát prostě zvítězilo a chuť té světlé desítky mám ještě dnes v milé vzpomínce schovanou někde na patře. Návrat na Vidlák se - zejména díky tomu - vydařil.

DOVOLENÁ V POŠUMAVÍ DÍL 1.: HORAŽĎOVICE A SUŠICE

DOVOLENÁ V POŠUMAVÍ DÍL 2.: VOLARY A PRACHATICE

FENOMÉN LOBEČ, ANEB JAK JSME VAŘILI GRUIT

NÁVRAT DO TŘEBONĚ BYL NEJEN O VZPOMÍNKÁCH

PIVO PROPAMÁTKY, ŽIVÁ HISTORIE A V LOBČI SE POŘÁD NĚCO DĚJE

PARTYZÁNŮV ROK 2016

NÁDHERNÝ PODZIMNÍ VÝLET MEZI BRDY A BEROUNKU

MEZIHOŘSKÉ DOLÍZNUTÍ ROKU 2016

VÍDEŇ: BRAUWERK A OTTAKRINGER - SEPĚTÍ PROGRESE S TRADICÍ

VÍDEŇ: V CENTRU DĚNÍ

VÍDEŇ: AKH, BEAVER, HIGHLANDER A LICHTENHALER

VÍDEŇ: MODERNÍ "CRAFT" PIVOVARY A NOSTALGIE VE SCHWECHTATU

WEITRA: ZA PIVOVARY DO NEPRÁVEM ZAPOMENUTÉ VITORAZI

SEVEROČESKÉ PIVNÍ STŘÍPKY

ZPÁTKY NA CHMELOVÁRKU

VIA CIBIA ANEB EXKURZ DO PIVNÍHO SVĚTA ČESKÉ VESNICE ROKU 2017

PIVNÍ BAR AZYL, GENIUS LOCI, STÁT, OBČAN A OSTRŮVKY SVOBODY

ČESKÝ PIVNÍ FESTIVAL 2017: JEDNOU NOHOU V MAINSTREAMU

ZUBR PŘIPLOUVÁ OD JIHU

MALEŠOV-KUTNÁ HORA-ZBRASLAVICE ANEB TŘIKRÁT ZPÁTKY NA VIDLÁKU