STIHNOUT TOHO CO NEJVÍC, ANEB JAK SE CHODÍ NA PIVO PŘI NÁVRATU

Život na severu má jedno osobité a nezaměnitelné kouzlo. Člověk se může vracet. Do města, které tak dobře zná, které tolikrát tak miloval, ale také nenáviděl. Města, které mu najednou chybělo, aby ho za chvíli měl zase plné zuby. Města, kde se možná dá (ale on nechtěl) žít, ale naštěstí také města, kde se dá (a to on zase chce) pít. Každý návrat do Prahy, a že jich je, povinností je tady zkrátka stále dost, je jiný, ale zároveň trochu stejný. Ať je příležitost jakákoliv, je namístě si den v hlavním městě co nejvíc "užít". Času není nazbyt, a tak cesty do víru velkoměsta spojuji s co největším nahuštěním povinností. Jak se chodí na pivo při návratu?

Bohu díky za to, že řada z nich se odehrává i v restauračních zařízeních, a tak vždy pečlivě volím, kdy a kam jít, abych ochutnal něco nového, někoho zajímavého potkal a třeba se i něco dozvěděl. A nakonec, on často zbývá čas i mezi těmi povinnostmi - a to je pak ozvláštnění dne zvláště příjemné. Ony jsou ale návštěvy v Praze, přestože se po nich vždy zase těším do klidného Liberce, ale příjemné asi vždycky. Snad nikdy jsem se nezapomněl stavit v baru Napalmě, mám to také po cestě. Stihl jsem hned několikrát navštívit novou, avšak bohužel již zavřenou, pivotéku Sedmej schod s překvapením z osoby za výčepem. Pivotéka Sedmej schod pro mne byla vůbec překvapením, nejen pro poměrně originální nabídku, ale třeba i proto, že jsem se zde konečně osobně poznal s Pivníky, kolegyní a kolegou pivními bloggery (zdravím!),

A tak dále, a tak dále. Čas utíká rychle, povinnosti jsou nesmlouvavé, a tak většina těchto návštěv byla rychlá, na skok. Stejně jako kdekoliv jinde, ať už při cestách za nákupem piv do nové liberecké pivotéky při Pivním baru Azyl, ať už za realizací jednoho zatím neveřejného pivního projektu do kterého jsem se uvrtal, anebo za čímkoliv jiným (a to mi toho ještě stále hromada utíká, třeba na nový BeerGeek bar jsem zvláště zvědavý, snad se zadaří tento čtvrtek při další z návštěv v Praze). O to více je pak člověk rád, když se mu podaří do Prahy dostat bez jediného břímě povinnosti a její návštěvu si patřičně pivně v klidu užít. A to se mi konečně podařilo tuto sobotu. 

Trestuhodně tak, že výjimečně vynecháváme tradiční zastávku Napalmě, přestože naším prvním cílem je Libeň. Již delší dobu probleskující zprávy o novém pražském pivovaru se proměnily začátkem listopadu v realitu a při tradiční pivnici Večerní škola vznikl pivovárek Kolčavka, zvaný dle nedaleké (v nedávné době neuctivou přestavbou znásilněné) usedlosti. My volíme, zejména díky přenádhernému podzimnímu počasí, odlišnou cestu, než kterou k trochu zastrčené restauraci doporučuje její webová stránka a ze žlutého metra vystupujeme na zastávce Českomoravská a žlutým, oranžovým a červeným údolím řeky Rokytky přicházíme k pivovaru od Vysočan.

Večerní škola, respektive minipivovar Kolčavka (webové stránky ho označují jako "Nad Kolčavkou" - snad dle adresy: Nad Kolčavkou 907/8) se tísní v takovém prapodivném koutu Prahy. Vlastně nikdy nedodělaném a nedostavěném. Ta trojice činžovních domů, z nichž jeden v přízemí a sklepení podnik skrývá, tady zůstala od začátku 20. století stát opuštěna po nedokončené regulaci území. Původně tísněná dvojicí železničních tratí a obrovským lihovarem, od 70. let pak sídlištní výstavou z jedné strany a později i hnusnou silniční křižovatkou ze strany druhé. Cesta k pivovaru je tak zejména od Palmovky trochu komplikovaná (možná proto jsme volili přece jen pěknější vycházku od Vysočan), ale postupně se plnící lokál při sobotním odpoledni dával tušit, že nejen místní si jí sem najdou.

Interiér kompletně nekuřácké pivnice (ve sklepení se nachází ještě pobočný (snad kuřácký?) provoz pivnice Večerní škola) působil velice příjemným, v zadní části ale stále možná trochu nedodělaným (nějaké ozdoby na zdi by bodly) dojmem. Přední místnost s dominující varnou od firmy Destila, s.r.o. hned za dveřmi, vpravo výčep s dlouhou stolicí a za ním ještě velký lokál. Cítili jsme se tady ale příjemně, příjemnou atmosféru podpořila i vstřícná obsluha.

Mám rád pivovary, které mají pěkně zpracované materiály, takže Nad Kolčavkou jsem byl spokojen (sklo, tácky, jídelní a nápojový lístek s pivním listem ad.). V pivním listu poměrně podrobně rozepsaná nabídka, tak to mám rád. Možná bych měl výhradu k některým termínům ("pšeničné (...) s příchutí hřebíčku, banánů a citrusových plodů" evokuje spíš ochucené pivo apod.), ale to je spíš drobnost. V nabídce pět piv (dva světlé ležáky, tmavý ležák, pšeničné pivo a IPA), které, věřím, jsou všechna vařená na místě - na portálu pivni.info se v posledních dnech rozjela taková nepěkná debata plná fejkových příspěvků, tak věřím, že se na místo brzy vrátím, abych realitu zkusil zjistit přímo na místě. Mám to i tak v plánu - v sobotu jsem ochutnal pouze část nabídky.

Začal jsem polotmavou 15° IPA, označenou jako Czech India Pale Ale - na základě anglického receptu (zřejmě?) uvařené z výhradně českých surovin. Přiznám se, že mi vůbec nechutnala. Nepříjemně na mne působil už tlustostěnný půllitr s uchem, ve kterém byla servírována, ale ani jinak mne neoslovila. Příliš svíravě hořká, trochu unavená a v doznívání silně karamelová. Světlý ležák 12° (jeho slabší bratříček nebyl k dispozici) už dopadl lépe. Pivo by zasloužilo ještě pár dní v ležáckém tanku, ale celkově se jednalo o poměrně vyrovnaný, i když možná až příliš hořký ležák (po vyležení by mohl ale být výborným pitím).

Pivo mne tedy na první ochutnání Nad Kolčavkou neuchvátilo, ale jak jsem už napsal výše, chystám se sem určitě brzy znova: ochutnat zbytek nabídky a zjistit, jak se zejména 12° světlému ležáku bude dařit nadále. A jak se bude nadále dařit i samotnému pivovaru jsem také zvědavý. Pokud se kvalita nabízených piv posune nahoru a pivovar jí dokáže udržet, určitě se z něj může stát místo mých opakovaných návštěv. Na Palmovce jsem každou chvíli a posezení v pivovaru bylo příjemné. Těším se na letní předzahrádku a na zapadající podvečerní slunce na ní - i přes betonovou obludu křižovatky naproti má to místo jistou poetiku.

Jistou poetiku má vůbec celá Libeň, zjizvená a neléčená. Vždy, když stoupám Zenklovou ulicí nebo jejím okolím, vzpomenu si na rižské předměstí kolem Maskavas iela, kterým jsme loni při návštěvě v Lotyšsku projížděli k pivovaru Lido. Vzpomněl jsem si na ní i tuto sobotu, když jsme využili odpoledního volného času před večerní akcí dne, ke krátké procházce směrem ke Kobylisům. A náš přechodný cíl byl stejný jako v Rize. Mezi Libní a Kobylisy je Bulovka a na Bulovce již dlouhá léta i stejnojmenný restaurační pivovar.

Zejména kdysi jsem na Bulovku chodil často, svého času patřila mezi nejprogresivnější pražské minipivovary, dnes mi ale přijde tak zvláštně bokem, v pozadí. Ale možná je to jen můj pocit. Za ta léta se tam nic nezměnilo, bohužel ani kouření uvnitř, a tak naše rychlá návštěva tady se omezila na rychlou ochutnávku u parapetu se zapadajícím sluncem v průhledu brány nemocnice pod námi. Na Bulovce mi vždycky chutnalo a bylo tomu tak i nyní, kdy jsem ochutnal pivo Melancholia 13 - jantarový American Pale Ale, uvařený k 10. narozeninám pivovaru. 

A ta slibovaná hlavní akce dne? To by byl příběh na samostatné vyprávění a pro nás důvod, proč jsme tu sobotu do Prahy vůbec jeli. Domovar Komár uvádí. Kdo se nikdy této akce nezúčastnil (první proběhla již na jaře roku 2012), nepochopí, o co se jedná. Viděl jsem v životě mnoho oslav narozenin, ale tato se něčím vymyká. Nejen množstvím vypitého piva, nejen množstvím návštěvníků, ale zkrátka vším. A pro nás určitě i tou milou skutečností, že akce je i vegan-friendly a samozřejmě i baby-friendly. Ta akce je zkrátka celá "friendly". Prostě dost důvodů k tomu se sem zase a znova vracet.

Skvělá příležitost, jak potkat řadu známých, ochutnat hromadu domácího piva, proklábosit večer a obvykle se propít až do bolehlavného rána. A tak tomu bylo bezesporu i letos. My dopadli tentokrát mnohem lépe, díky našemu přírůstku v rodině jsme se stavili jen na chvíli, ale i tak jsme si to užili a akce splnila všechna naše očekávání. Věříme, že se nekonala naposledy a že se budeme moci zúčastnit i příště. Minimálně to pro nás bude další příležitostí prožít klidný den v Praze bez povinností. I když to bych asi lhal. Domovar Komár uvádí je povinnost. Příjemná povinnost - a díky moc za ní. ;)